Palermo (Od naší zpravodajky) - "Nechcete koupit hašiš?" pokřikuje skupinka teenagerů na návštěvníka, který zabočuje z pověstného trhu na hlavní obchodní třídu. Míří do polorozpadlého barokního paláce, kde se nechal ubytovat. Teď ho sdílí spolu s obchodníky se zeleninou z Tuniska, hlučnými britskými turisty nebo palermským ševcem.
Na zvonku má návštěvník napsáno pizzo, což v italském slangu znamená daň placenou mafii. V horních patrech jeho budovy prý kdysi bydlela Jenny Savilleová, současná anglická malířka spojovaná s hnutím Young British Artists. A v sousedství je palác, kde se točil slavný film Gepard s Alainem Delonem a Claudií Cardinalovou.
Zkrátka: každý krok v italském městě Palermu je jako řez různými vrstvami dějin. A právě s tím v těchto týdnech pracuje bienále Manifesta, kočovný evropský festival současného umění.
Manifesta se každé dva roky stěhuje do měst, jež zpravidla stojí spíš na umělecké periferii. Předloni hravě pracovala se švýcarským Curychem, městem finančníků a řemeslníků, a před čtyřmi roky se ne příliš úspěšně vyjadřovala k historii i politice v ruském Petrohradě.
Letošní ročník jde do hloubky - u města jako Palermo by to ani jinak nešlo. Napojit se na takovou lokaci je jako stavět nové metro v Římě: ze všeho nejdřív musí proběhnout archeologické vykopávky, ohledání terénu. Ne že by minulá města, jež hostila Manifestu, postrádala historickou hloubku či složitost. Ale Palermo je jiné: do hry tu vstupují nejen lidé, myšlenky, legendy či zvyky, ale také rostliny, budovy, prázdná místa či neviditelné cesty, kudy se pašují drogy, zboží i lidé.
Další věc je, že letošní Manifesta se obešla bez kurátorského ega. Místo jednoho všemocného autora přehlídky pořadatelé vybrali tým takzvaných mediátorů, a italský architekt Ippolito Pestellini Laparelli, kurátorka umění Mirjam Varadinisová, španělský architekt Andrés Jaque a nizozemská režisérka Bregtje van der Haaková nakonec spolupracovali s místními autory i komunitami. Manifesta 12 je tedy i důsledně lokální.
Letošní ročník se zkrátka nesmířil s tím, aby byl označován za pouhou přehlídku uznávaných umělců, jež se záměrně koná na periferii a přitahuje tam nekonečné proudy turistů z nízkonákladových aerolinií - takových má Palermo bohatě nejpozději od roku 2015, kdy bylo město zapsáno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Od té doby vzrostl počet návštěvníků Palerma o několik set tisíc ročně, tvrdí studie města, kterou provedla nizozemská architektonická kancelář OMA.
Právě tato práce byla vytvořena coby podklad pro letošní Manifestu a návštěvníkům nynějšího bienále zároveň dobře slouží k orientaci. Mezi grafy, historickými vsuvkami, mapami migračních i obchodních cest či denních aktivit obyvatel se lze dozvědět mnohé o bohatém terénu města, kde jsou názvy ulic psané v italštině, arabštině a hebrejštině.
Manifesta 12, the contemporary art festival is currently based in Palermo. Immigration plays a big theme in many artworks. Great opportunity to visit numerous disused ancient buildings, as well as viewing the artworks #Sicily pic.twitter.com/QZXJWlj0zG
— Ewan St. John Smith (@psalmotoxin) September 5, 2018
Autoři letošní Manifesty se rozhodli zaměřit nikoliv na lidi, nýbrž rostliny, a tak svůj koncept nazvali Planetární zahrada: hlavní výstavní lokací je proto palermská botanická zahrada, kde jsou od 19. století ve společném soužití pěstovány rostliny ze všech koutů světa. Některé zdejší druhy se později staly symbolem sicilské krajiny, například ploché opuncie, tedy kaktusy, které sem přitom migrovaly z jiných zemí.
Podobnou poutí v Palermu dodnes procházejí lidé, zboží i myšlenky. Něco se čas od času vynoří, jiné za sebou nechává hmatatelnou stopu a další je ukryto, zanecháno či zasypáno. Ve městě dnes bydlí okolo třiceti tisíc cizinců: mezi nimi lidé z Bangladéše, Rumuni, Ghánci, Filipínci, Číňané či rodáci ze Srí Lanky. Příslušníci etnické skupiny Tamilů během katolických svátků vynášejí sochy svých svatyň do ulic, v obchodech s nářadím lze narazit na obrázky pravoslavných svatých a na bojišti první světové války se hraje kriket i slaví muslimský svátek ramadán. Jedno místo, milion koexistencí.
Tomuto "soužití mezi druhy" se věnuje také většina uměleckých děl, které jsou teď u příležitosti Manifesty umístěné v palermské botanické zahradě. Například italský antropolog Leone Contini deset let sbíral semena tykví imigrantů z různých koutů světa žijících v Itálii. V palermské botanické zahradě je vysadil a nechal opylovat, čímž zde vznikly hybridní druhy - ale ne jedinečné, mnohé už jsou nezávisle na Continiho experimentu pěstovány v jiných částech světa.
Kolumbijec Alberto Baraya zase nasbíral "vzorky" umělých napodobenin květin v Palermu a okolí. Roztřídil je, změřil, pojmenoval a vystavil podobně, jako to evropští botanici kdysi dělávali s exotickými rostlinami.
Zahradou se dále šíří vášnivé sténání z videa čínského výtvarníka Čenga Po, který se "křížové opylování druhů" rozhodl pojmout doslova: v jeho videu například mladí muži souloží s kapradinami. A mladá umělkyně z Jihoafrické republiky Lungiswa Gqunta si vybrala pavilon s avokádovými stromy, který naplnila lahvemi s Molotovovým koktejlem a jejich střepy smíchala se zeminou. Dílo odkazuje ke koloniální minulosti a vztahuje se mimo jiné k orné půdě, skrze níž se černošští obyvatelé identifikují se svou zemí.
Další umělecká díla jsou v Palermu umístěna do nesčetných paláců nebo kostelů a zabývají se třeba postkolonialismem, kritizují státy či hranice nebo komentují bezpečnostní situaci - například kubánská aktivistka Tania Bruguera upozorňuje na protest sicilských aktivistů proti stavbě amerického radaru.
Umělkyně Lydia Ourahmane pochází z Alžírska, země ve velkém exportující ropu, a proto své umělecké dílo stvořila z dvaceti prázdných ropných sudů, v nichž na stejné zvukové frekvenci hučí mobilní telefony. Protože Alžírsko od roku 1962 zakazuje vývoz umění do ciziny, sudy - zpětně označené za umění - jsou prvním legálně exportovaným uměleckým dílem. Autorka ho v Palermu vystavuje spolu se stovkami dokumentů, které k vývozu potřebovala vyřídit.
Nejpůsobivější na letošní Manifestě je ale Palazzo Forcella De Seta, skvostná budova z 19. století, jež stojí nedaleko palermského přístaviště a veřejnosti je jinak běžně nedostupná. Interiér postavený v islámském architektonickém maurském stylu, nádherné mozaiky i fresky střídají současná umělecká díla: například investigativní video skupiny Forensic Oceanography, letos nominované na britskou Turnerovu cenu, detailně analyzuje cesty uprchlických lodí ze severu Afriky. Dokument kurdského Turka Erkana Özgena pro změnu pojednává o ženách, jež uprchly přes islamisty ze severu Iráku.
Nizozemská výtvarnice Patricia Kaersenhout pak hlavní sál paláce až do vršku zaplnila horou mořské soli. Vychází z pověry, jež kolovala mezi ženami zotročenými v Karibiku: že pokud přestanou konzumovat sůl, ztratí tolik váhy, až budou lehké jako pírko a odletí zpět domů, za svobodou do Afriky.
Hora soli, která je k vidění v Palermu, byla u příležitosti bienále požehnána africkým šamanem - návštěvník si může nabrat celou hrst, rozpustit ji ve vodě a symbolicky vypít, aby tak přispěl k odčinění bolesti kdysi páchané na černých otrocích.
Za bohatstvím palermského paláce tímto způsobem prosvítají lidské osudy. Až je člověku v takové situaci trapné opájet se tím, jak je palác sám o sobě krásný.
