Recenze - Britský prozaik Julian Barnes (nar. 1946) patří vedle Grahama Swifta, Salmana Rushdieho či Kazua Ishigura k těm, kteří narušují literární, ale i obecně myšlenkové konvence.
V románovém eseji Žádný důvod k obavám (Nothing to Be Frightened of, 2008) se v duchu středověké disputace vášnivě pídil po podstatě smrti, jejích důsledcích, tvaru a po vztahu k Bohu. Barnesův vypravěč pátrá v rodině, ale líčí i okamžiky smrti Gustava Flauberta, Michela de Montaigne či Stendhala. Ukazuje, že i přes svrchovanost, již jejich uvažování o životě mělo, byli v onom finálním momentu stejně žalostní jako kdokoliv z nás. Ačkoliv se zde neodkazuje na anglickou literární tradici přímo, je zřejmé, že mísení univerzálního s osobním se rodí v období, kdy v Anglii vznikají první noviny, Tatler a Spectator.
Otevírá se tedy veřejný prostor, v němž osobnosti kulturní scény otevřeně komentují běžné dění. Barnes tuto tradici ve svých knihách zpochybňuje - jeho vypravěčská já nebývají nad věcí jako v 18. století britský básník Alexander Pope nebo Jonathan Swift. Sice se vyjadřují k soukromým i obecným otázkám, ale připouštějí, že si s nimi vůbec nevědí rady.
Historikova historie
Nejistota a hledání jsou jedním z témat Barnesova posledním románu Vědomí konce (The Sense of an Ending, 2011). Od počátku nejistotu deklaruje samotným protagonistou, šedesátiletým důchodcem Tonym Websterem. Vedoucí nemocniční knihovny a člen spolku historiků tvrdí že: "Vzpomínky, které vám nakonec zůstanou, se přece pokaždé neshodují s tím, co jste viděli na vlastní oči", ale i že "musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá". Spolu s Tonym zjišťujeme, jak bolestně pravdivý tenhle výrok je. Ukazuje se, že pokud nás sžírají obavy o budoucnost, pak bychom se měli mít na pozoru. Linearita života nefunguje jako silnice, kterou svištíme stále vpřed, takže nehody leží jen před námi. Máme tu smůlu, že minulost si neseme s sebou a je stejně záludná jako budoucnost.
V Barnesově verzi neplatí české hospodské "čo bolo, to bolo", ale opět takřka středověká vážnost - všechno, co jsme kdy spáchali, v dobrém i zlém, trvá.
Co si počít, když se ukáže, že obraz, jenž jsme si o sobě během let stvořili, má na řadě míst skryté vrstvy jako v palimpsestu? Život je doslova ne-vypočitatelný, jak pochopil Adrian Finn, Tonyho chytřejší kamarád ze střední a později i sok v lásce.
V první části románu popisuje Tony retrospektivně dospívání v šedesátých letech, partu přátel, již všichni soutěžili o Adrianovu přízeň. Dalším milníkem je vztah s Veronikou a především víkend u jejích rodičů. Z něj si protagonista pamatuje přezíravé chování Veroniky i jejího bratra, hulvátství otce a jisté kamarádství a podporu matky. Následuje líčení poněkud prapodivného rozchodu, Adrianův dopis žádající o svolení chodit s Veronikou a záhadná Adrianova sebevražda. V části druhé čas příběhu notně pokročil, vyprávění se elipticky odvíjí z Tonyho současnosti šťastně rozvedeného dědečka. Zlom nastane ve chvíli, kdy je mu odkázán v závěti Veroničiny matky Adrianův deník a pět set liber. Proč? A proč tomu Veronica brání? A proč mu neúnavně v emailech i při osobním setkání opakuje: "Nikdy ti nic nedošlo a nedojde?"
Tonyho omlouvání vlastní nespolehlivosti ve věcech paměti najednou pro čtenáře i pro něj ztrácí zdání skromnosti a snahy o objektivitu, nýbrž budí podezření, že protagonista není ve svém vyprávění zcela upřímný. "Přesto si na ni líp rozvzpomenout nedokážu" - nedokážu, protože nechci? Tony je postava nešťastná, není to padouch, který falšuje minulost, aby se před čtenářem dělal lepším. V duchu slavného Wittgensteinova výroku z díla Tractatus logico-philosophicus (1921) "O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet" zkrátka určité body minulosti pohřbil.
Proč vyprávíme příběhy?
A zde klíčí další téma Barnesova románu - samotný smysl vyprávění příběhů. Představme si situaci, která byla obtížná, trapná, palčivá. Jak někdy pomáhá říkat si "z toho bude ještě dobrá historka" a jak tomu pak skutečně je. Kde však leží hranice, kdy už útěšnost vyprávění není možná, kdy už lze jen mlčet a realitu vytěsnit? Avšak nejde tu jen o Tonyho - Barnes jako vždy zrcadlí v této otázce i pozici autorskou.
Veronica, Tonyho protihráč v celé záhadě, se totiž chová podobně. Když líčí historii rodičů, záměrně opomene zmínit to nejpodstatnější. Ano, chce se snad Tonymu pomstít za dávný hřích, ale ten odhalí, tak proč ne i jeho tragické důsledky? Její manipulace faktů jasně připomíná práci autora. Tony je metaforicky řečeno čtenářem nedůvtipným, její narážky opravdu nikdy nepochopí - stejně jako my těžko postřehneme všechny úmysly díla. Ať už jde o neporozumění bývalých milenců, nebo čtenářské, je notně frustrující - pro oba zúčastněné.
Vědomí konce stěží přesahuje rozsah novely. Příběh Tonyho minulosti je neustále narušován obecnými úvahami o mládí, stáří a historii, první osoba přechází v kolektivní my, čtenář je i skrze otázky a apostrofy nucen k promýšlení problémů, jež zdaleka nepatří jen Tonymu. Žánrově tedy stejně jako další Barnesova díla osciluje mezi esejí a románem - to potvrzuje časové rozpětí i zapeklitost zápletky.
Zásah, který život víc rozklíží
Knihu je možné číst hned jako několik románových typů, od milostného, přes detektivní, po existenciální. Spojení posledních dvou může znít podivně, ale opět se tu potvrzuje Barnesova schopnost kombinovat tradičně oddělené literární oblasti. Tonyho pátrání po Veroničiných pohnutkách a jeho skutcích má spád, zrychluje se, je plné náznaků - a pak najednou přijde zásah, který vše vysvětlí. Avšak na rozdíl od detektivky se tím protagonistův život jen víc rozklíží.
Titulem román odkazuje na knihu literárního teoretika Sira Franka Kermodeho Smysl konců (1967) - v brilantním překladu Petra Fantyse je však přesně postižen posun. Tvrdí-li Kermode, že čtenář i příběh vyžadují náležitý konec, zde závěr knihy nic takového nepřináší, zbývá jen vědomí, tušení. Příběh zůstává neuzavřený, neboť Tonyho život právě začal ztrácet smysl.
Poslední záhadou zůstává, jak dokáže Julian Barnes opět podat nikterak radostné téma bez pesimismu, patosu či otupujícího zlehčování. Adrian nesnáší "způsob, jakým Angličani neberou vážně, když něco berou vážně", a totéž jde říct o autorově stylu. Podobně jako v Žádném důvodu k obavám zde i přes zdánlivou obyčejnost protagonista mluví a myslí břitce, mnohdy ironicky, ale tím naléhavěji.
Barnesovy romány jdou svým provedením proti nepříliš lichotivému vyobrazení postav - možná že jsme třtiny ve větru fixlující se životem, ale vyprávět stále ještě umíme skvostně.
Julian Barnes, Vědomí konce. Překlad Petr Fantys. Odeon 2012, 155 stran.
