Recenze - V kulturně poněkud zmrtvělé letní sezoně je na Pražském hradě znovuoživen golem. Nejedná se o reprízu nedávného muzikálu, ale o reprezentativní výstavu věnovanou 400. výročí úmrtí rabiho Jehudy Levy (Löwa) Ben Becalela.
Židovská povaha má značnou náklonnost k paradoxu a humornému nazírání na světské starosti člověka. Historickým paradoxem je i to, že jeden z nejslavnějších novověkých židovských teologů a reformátorů, „pražský rabín" zvaný též Löw, je dnes známý zejména jako tvůrce Golema.
Jehuda Leva podle všeho neměl s žádným plácáním panáka z hlíny pranic společného, ani se o tom nezmiňuje ve svém díle. Ale magie tvorby umělé bytosti je silná; tak silná, že navazuje i konce, které k sobě nepatří.
Teprve v 19. století se začaly šířit židovské legendy o tom, že Jehuda Leva sám stvořil Golema; v témže století, na jehož počátku kulturní svět podráždil román Frankenstein od Mary Shelleyové. Možná není tak nepravděpodobná úvaha, že je zde přímá souvislost od knihy k legendě.
Také jste si mysleli, že Frankenstein je označení onoho románového (a filmového) monstra? Přitom jde o jméno jeho tvůrce. Podobně to mohlo být i s nebohým rabim. Tak dlouho se v židovských textech o Golemovi hovoří, až se i taková spojitost najde. Jehuda Leva byl za svého života i v následujících generacích uznáván především jako duchovní autorita.
Že je dnes spíše postavou z fantaskních legend, to je onen paradox. Vlastně i tím „pražským rabim" byl a nebyl. Těžiště jeho působení leželo oficiálně spíše v Polsku; Pražané ho dokonce dvakrát jako zdejšího rabína odmítli. Přesto se však v Praze na dvakrát usadil a vytvořil zde část svého díla.
Nic pro rodinný výlet
Rodiče chystající se na nedělní rodinný výlet do Císařské konírny, „na Golema", musíme předem varovat. Expozice pořádaná Správou pražského hradu a Židovským muzeem je značně pietní a svým charakterem spíše muzeální.
Pramálo je ovlivněna současnými výstavnickými trendy, divákům se nepodbízí a prvoplánově atraktivní není vlastně vůbec. Zhruba polovinu prostoru zaujímají staré rukopisy ve vitrínách, evokace rudolfínské doby, rekvizity židovských náboženských obřadů, staré tisky v hebrejštině, to vše s vysvětlujícími popiskami.
Značný prostor je věnován také zachycení rabínova náhrobku (tumby) na historických obrazech i současných fotografiích. Nechybí však ani umělecké reflexe golemovské legendy. Obrazy zpodobňující židovský hřbitov bohužel často nepatří k těm umělecky příliš hodnotným, často se na nich setkáváme s lehce kýčovitou romaneskností.
Jednou z výjimek je pozoruhodná kresba Bedřicha Havránka cca z roku 1860 zobrazující židovský hřbitov a ruiny Staronové synagogy v otevřené krajině. Domyšleno do důsledků je to vlastně obraz jakési vzdálené budoucnosti, v níž místo živých zbyly jen pomníky mrtvých.
Kuriozitou je rozměrná malba od Karla Dvořáka s fiktivním portrétem Jehudy Levy, která byla namalována pro potřeby filmu Císařův pekař a pekařův císař. Obraz byl ve filmu použit jako posuvná stěna ukrývající tajný východ. Na plátně se bizarně spojuje okultní tematika s náběhy k socialistickému realismu.
Za zmínku stojí i model sochy zachycující rabiho v okamžiku, kdy si pro něj přišla smrt ukrytá v květu růže. Smrt díky krátkodeché kráse! Sochař Ladislav Šaloun nemohl v letech 1911-13 vytvořit symboličtější portrét, uvážíme-li, že originál sochy zdobí vchod do Magistrátu hlavního města Prahy - úřadu, který současnosti mnohokrát dokázal, jak si cení kultury a duchovních hodnot.
Löw i Golem v kostce
Souběžně s výstavou vychází objemný katalog, který nejen dokumentuje veškeré exponáty, ale přináší také cenný soubor textů. Troufáme si tvrdit, že v tomto případě hodnota katalogu značně předčí výstavu.
Cenný je příspěvek amerického profesora a rabína Byrona Sherwina, který je potomkem rabiho Löwa, podávající stručný přehled prapředkova duchovního odkazu. Jehuda Löw dělil svět na tři úrovně, hrubě řečeno na nebeskou, světskou a na vrstvu uprostřed, jejímž reprezentantem je člověk, uzel mezi nebem a zemí.
Andělské bytosti kupodivu staví v hierarchii až pod člověka. Jak Sherwin dokládá, princip paradoxu se vine celým rabiho dílem. Není snad paradoxní, že první člověk v Ráji získal skutečnou svobodu a poznání právě tím, že zhřešil? Podle Löwa se má člověk během svého života snažit o návrat ke svým počátkům, o splynutí s Bohem. Není zde však taktně dořečeno, že splynutím s Bohem, se svou příčinou, pozbude člověk své jedinečnosti, svého vlastního důvodu.
S ohledem na tyto úvahy nás tolik nepřekvapí spojování golemovské legendy právě s tímto myslitelem. Koncept umělého člověka, přidání další roviny bytí, nám dává nástroj, jak se na celý proces božského tvoření podívat jaksi z odstupu a zároveň očima samotného boha. Že si na vytvoření podobného Golema hrajeme znovu s kybernetikou a genetikou, není třeba připomínat.
Brilantní publicista Peter Demetz je ve svém příspěvku o Golemovi v německé literatuře poněkud věcnější, než jak jsme z jeho statí zvyklí. Na jeho text výtečně navazuje Jindřich Toman s historií Golema v literatuře české. Končí bohužel ve 30. letech 20. století.
Pozdějších výskytů Golema v literatuře si všímá již jen velmi okrajově Arno Pařík ve svém příspěvku o Golemovi ve výtvarném umění. (Autorem nejstaršího novodobého zpodobnění Golema je kresba Mikoláše Alše z roku 1899.)
Pod spíše nenápadným obalem katalogu se kromě textů skrývá i množství unikátních vyobrazení. Chcete-li hlubinný výklad golemovského kontextu v hebrejské mystice, sáhněte po nedávno vydané knize Moše Idela Golem (Vyšehrad), pro populární nástin peripetií kolem divadelní hry a filmu Voskovce a Wericha je tu publikace Ondřeje Suchého Werichův Golem a Golemův Werich (Ikar).
Cesta života. Rabi Jehuda Leva Ben Becalel, kol. 1525 - 1609.Výstava otevřena 5. 8. - 8. 11. 2009, Císařská konírna na Pražském hradě.Kurátoři: Arno Pařík a Alexandr Putík. Katalog vydala Academia a Židovské muzeum. Editor A. Putík. 513 stran, cena 1590 Kč.
