Vědecký čtvrtletník Oceanologia je odborný časopis, který vydává Polský vědecký výbor pro výzkum oceánů a Polská akademie věd. Titulek článku v posledním čerstvém čísle zní však poněkud tajemně: "Punk není mrtev, a dokonce ani ne na české arktické vědecké stanici na Špicberkách."
Že by nějaký interní vědecký vtip před blížícím se silvestrem? Dlouholetý český diplomat Zdeněk Lyčka, který přišel na ministerstvo zahraničí v pionýrských 90. letech minulého století, kdy největší devízou byl ještě osobní entuziasmus spíše než to, k jakému politickému a vlivovému klanu dotyčný patří, se však jen spokojeně usměje pod vousy. Protože všechno se daří přesně tak, jak vždy chtěl.
"Vždy jsem chtěl propojovat tyhle dva světy, umění a vědu," říká Lyčka. A výsledkem teď není jen jeden text v odborném časopise, který napsal s profesorem Josefem Elsterem, ředitelem Centra polární ekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a zakladatelem české vědecké polární Stanice Josefa Svobody na Špicberkách.
Ten text se vztahuje k akci z roku 2018, kdy Lyčka ve spolupráci s českými polárníky uspořádal na Špicberkách turné punkrockové skupiny Už jsme doma. K čemuž se ještě tentýž rok přidali se svou částí programu vědci. Nyní už lze mluvit o tradici.
Letos je to už potřetí, kdy dal Zdeněk Lyčka v rámci Arktického festivalu dohromady dva světy, v nichž je spojujícím svorníkem mezi vědou a uměním společné, sdílené uhranutí ledem, zimou, úžasně prázdnou, a zároveň plnou přírodou severských krajů a také tamní kulturou, formovanou drsnými, specifickými podmínkami.
Akce s podtitulem Dny arktické a české kultury a vědy začala 6. prosince v Ústí nad Labem a až do 31. března bude dále probíhat ještě v Praze, Českých Budějovicích, Teplicích, Hradci Králové a Dačicích.
Nejdříve sever dobyl, pak ho namaloval
Letošní festival se sice musel přizpůsobit pandemii koronaviru, některé akce byly přesunuty na jaro, ale je vlastně příhodné, že právě teď, uprostřed česky sychravě nepříjemné, šedivé, ale v zásadě krotké a nijak nebezpečné zimy, se stačí vypravit do Teplic, aby se člověk ocitl v Arktidě.
A aby zároveň měl před očima i ve světovém kontextu jeden z historicky nejvýraznějších počinů, kdy se objevitelská a vědecká láska k severu propojila s uměleckým nadáním. Od víkendu je v Regionálním muzeu v Teplicích otevřena výstava tamního rodáka, významného polárníka a malíře Julia Payera, který žil v letech 1841 až 1915.
"Byl to voják, horolezec, kartograf, skvěle kreslil. Studoval ve Vídni, kam se pak i přestěhoval, pracoval v tamním zeměpisném ústavě a odtamtud se vypravil na polární výpravy. Aby následně úplně změnil kariéru, když v Německu vystudoval malířství, žil v Paříži a po návratu do Vídně založil vlastní malířskou školu," vyjmenovává Zdeněk Lyčka stěžejní úspěchy Payerovy renesanční osobnosti.
Payer se narodil jako sudetský Němec v teplickém Šanově. "On nebyl Rakušák, ale Rakušáci si ho velmi rádi přivlastnili," dodává Lyčka s lehkým nádechem nespravedlnosti, že Julius von Payer, do "rytířského stavu" povýšený roku 1876, je dnes známější venku, především v Rakousku. V posledních několika letech šlo ale právě díky Lyčkovi zdejší povědomí o Payerovi nahoru.
V roce 2016 diplomat napsal předmluvu k obnovenému vydání Payerova cestopisu Expedice na severní pól, ve kterém popsal rakousko-uherskou expedici do Arktidy z let 1872 a 1874. Výprava, v níž byl Payer jeden ze dvou velitelů, objevila a prozkoumala nejsevernější souostroví východní polokoule, Zemi Františka Josefa.
Kromě čtivého, až dobrodružného textu je přitom Payerův cestopis, který nově vydalo nakladatelství Dauphin, také výbornou ukázkou jeho kreslířského umu. A jeho knižní ilustrace jsou teď součástí hlavní výstavy v Teplicích, společně s kopiemi monumentálních olejů, obrazů z Payerova polárního cyklu Franklinova výprava. Včetně plátna Záliv smrti, jehož originál opatrují v Geofyzikálním ústavu Akademie věd České republiky.
Bavilo ho "všechno ze severu"
Payerova výtvarná tvorba je přitom v teplickém muzeu doplněna ještě několika expozicemi, které dohromady skvěle ilustrují záběr a smysl celého Lyčkova projektu Arktických festivalů. Součástí je projekce filmu pražské Galerie Jaroslava Fragnera nazvaného Made in Nature o severské architektuře. A také výstava fotografií Stanislava Chládka, zachycující přírodu Beringova moře.
"Chládek je neuvěřitelný člověk, on sám na kajaku zmapoval Aleutské ostrovy, život tamních lovců velryb," zmiňuje Lyčka jen jednu z více Chládkových aktivit. V Československu Chládek vystudoval chemii, kromě vědy byl i velký sportovec, mistr světa v kanoistice na divoké vodě.
Roku 1969 emigroval do USA, kde pokračoval ve vědě, ale vedle toho se stal průkopníkem a legendou mořské kanoistiky. Při popisu života původních obyvatel severní ledové Ameriky spolupracoval se Smithsonovým institutem ve Washingtonu.
"Stan Chladek", jak mu říkali známí a kamarádi v USA, se účastnil už loňského ročníku Arktického festivalu. Aktuální výstavy v Teplicích se však nedožil, zemřel letos v listopadu ve věku 83 let.
Má-li se sám Zdeněk Lyčka, rodák z Frýdku-Místku, vrátit až na začátek, k vlastnímu zaujetí severem, vypraví se do hloubi 80. let. Tehdy nejdříve vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě, aby pak plynule pokračoval studiem jazyků na pražské filozofii. Věděl, že to bude angličtina a některý severský jazyk, protože už tehdy ho právě zajímalo "všechno ze severu", jak říká.
"Filmy, design, sepětí s přírodou, bylo mi jedno, jaký to bude severský jazyk, zrovna ten rok vyšla dánština," vypravuje.
Od dánštiny se pak nevyhnutelně dostal ke Grónsku, které v roce 2011 nakonec přešel i na lyžích. Už předtím, ze svého tamního prvního výletu na začátku 90. let, si ale přivezl knihu mýtů a pověstí polárníka a antropologa Knuda Rasmussena.
"Totálně mě to uchvátilo. Když jsem přeložil pro Literární noviny několik příběhů, ozvali se z Arga, že mají skvělého člověka, který to bude ilustrovat," vzpomíná Lyčka na české vydání Rasmussenových textů, které pro pražské nakladatelství ilustroval Martin Velíšek.
Také v Lyčkově profesní diplomatické kariéře se vždy překrývaly sever s kulturou. Dvakrát působil na ambasádě v Kodani, v letech 2008 až 2012 jako velvyslanec. Byl prvním, zakládajícím ředitelem Českého centra ve Stockholmu, později jako generální ředitel vedl Česká centra v Praze.
Inspirace je obousměrná silnice
S Miroslavem Wankem, frontmanem kapely Už jsme doma, se znali z 80. let. Vzájemně věděli o svém "postižení" severskými zeměmi a u Wanka konkrétně Špicberkami. "Dlouho se tam chtěl podívat, přemýšlel, jak na to, až v roce 2017 přišel, zda bych mu tam nepomohl zorganizovat vystoupení," vzpomíná Lyčka.
A zbytek je už historie, která na vrací na začátek a také k článku v posledním čísle časopisu Oceanologia. "Ukazuje se, že prezentace vědeckého výzkumu prostřednictvím kultury není bezúčelným výkřikem do tmy, ale spíše velmi výrazným a inovativním počinem," hodnotí text zkušenost prvních dvou ročníků festivalu, v roce 2018 na Špicberkách a vloni, kdy se konal už v Česku.
Text v Oceanologii upozorňuje, že vědci to nemají snadné s propagací výsledků své práce. "Musejí se potýkat s přetlakem nových nebo neustále recyklovaných informací, které proudí z médií, sociálních sítí a obecně ze zrychlujícího se životního tempa."
Propojení s kulturou může "dopad vědy posílit, obohatit". A nejen to, tvrdí text, "ve výjimečných případech to může vyvolat tak silný zážitek, že lidé, kteří o vědě neměli žádné povědomí, se o ni začnou zajímat". Při vzpomínce na to, jak čeští polární vědci na Špicberkách "křepčili" na koncertě Už jsme doma, Zdeněk Lyčka dodává, že to samozřejmě funguje i z druhé strany.
"Jsou to vědci, vesměs ovšem zároveň spontánní, netuctoví lidé a myslím, že právě tuhle stránku, která navenek jinak není tolik vidět, to v nich probouzí," vysvětluje, že inspirace mezi vědou a uměním je v každém případě obousměrným provozem. Punk prostě není mrtev, ani ve vědě, ani v hudbě, ani na Špicberkách, ani ve výstavní síni v Teplicích.
