Recenze - Bezmála 420 originálních černobílých fotografií mapuje fotografickou tvorbu Jana Reicha na retrospektivní výstavě v Tereziánském křídle Pražského Hradu. Kromě Reichova výtvarného díla jsou zde vystavené i publikace s jeho fotografiemi (většinou se jedná o knihy zaznamenávající jednotlivé celky – například publikace Mizející Praha či Bohemia), doprovodné texty renomovaných českých literátů a kunsthistoriků (Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Josef Kroutvor, Jan Rous), fotoaparáty, které používal a fotografie Reichových předků a současníků, přibližující život autora, východiska i výsledky jeho práce. To vše umožní divákovi vidět tvorbu Jana Reicha v plné šíři a vytvořit si ucelený obraz o jeho díle a životě vůbec.
Jan Reich za svůj život vystavoval většinou jen jednotlivé cykly, jedná se tedy o první takto rozsáhlou retrospektivní výstavu, sledující autorovu tvorbu komplexně od počátku až do konce. Základem pro vytvoření a obsah této výstavy byla publikace o Janu Reichovi vydaná v roce 2009 nakladatelstvím Torst, sloužící zároveň i jako katalog. Podle Jany Reichové, manželky autora a zároveň kurátorky galerie Nový Svět, jsou na výstavě některé fotografie prezentovány veřejnosti vůbec poprvé. Hlavním cílem retrospektivy byl pokus zprostředkovat divákovi zážitek, který prožíval při tvorbě sám autor, zároveň představit celý kontext, posloupnost a vývoj jeho práce.
Reich bývá často zařazován mezi „klasiky“ české krajinářské a městské fotografie, je označován za držitele tradice – ať již co se zobrazovaných témat týče, tak i používané techniky. Je nazýván nositelem poctivého řemesla a starých hodnot, melancholickým chodcem, zachycujícím klidně a soustředěně dědictví po našich předcích. Činil tak skrze různé žánry – krajinu, portrét, zátiší, fotografii architektury či záznamy městského života.
Počátky: kinofilm a zkušenosti prvních let
Jan Reich se narodil v roce 1942, první snímky, které jsou na Pražském Hradě také vystavené, vytvořil zhruba v patnácti letech – tedy v druhé polovině padesátých let. Z politických důvodů se nemohl několik let dostat na vysokou školu – pracoval mimo jiné jako stavební dělník či rekvizitář, dva roky strávil na vojně u tankistů, po dvě sezóny (1964 – 1965) se nechal zaměstnat u dvou cirkusů, s nimiž objel Slovensko a Moravu.
Zde se zrodil první ucelenější cyklus – portréty zaměstnanců cirkusu. Ten předložil na zkouškách na FAMU v Praze, kam byl posléze přijat. Po roce stráveném studiem na kameramana přestoupil do nově založeného ateliéru umělecké fotografie, který dokončil o pět let později. Na přelomu let 1969 – 1970 strávil několik měsíců v Paříži. Odtamtud přivezl další cyklus, zachycující život v pařížských ulicích a parcích. Od roku 1970, poté co se vrátil do Čech, chtěl podobně jako v Paříži fotografovat život v pražských ulicích.
Posléze však zjistil, že se musí obrátit jinam – od lidí k opuštěným zákoutím v odlehlejších částech Prahy – Holešovicích, Libni, Smíchově.
„Francie je slunná, lidi jsou hodně na ulicích, žijí tam. Tady byli lidi utrápený, všechno šedý, všude strach a žádná radost. A tak jsem přemýšlel, co budu fotit dál a vzpomněl jsem si na šťastné chvíle svého dětství. Tak jsem nalezl mizející Prahu.“
Jan Reich se vrátil z emigrace v Paříži, protože mu Praha chyběla, našel ji však zahalenou v šedém hávu normalizační doby. Jak však bylo i později jeho zvykem, s pokorou ji zaznamenal takovou, jaká doopravdy byla. Bez jakéhokoli přikrášlení fotografoval staré prkenné ohrady, přístaviště, skladiště nebo nádraží. Již zde se objevují městská zátiší bez lidí, dýchající na diváka melancholickou atmosférou polozapomenutých světů a anonymních míst.
Změna techniky a žánru: velkoformát a krajina
Dlouhá chodba výstavního prostoru na Pražském Hradě je rozdělena do dvou pater – fotografie z padesátých let, portréty z cirkusů, momentky z Paříže, cyklus Mizející Praha a několik zátiší je v patře dolním. Horní patro začíná sedmdesátými léty a cyklem Dům v krajině (1973 – 2009), fotografiemi z českého venkova. Autor si na Sedlčansku koupil dům, ve kterém posléze tvořil a žil se svou rodinou poté, co se v roce 1980 oženil.
Kromě těchto fotografií z venkova zde návštěvník nalezne cyklus Praha, vytvořený mezi léty 1980 – 2000, dále Vltava a Praha (1999 – 2001) a jeden z nejznámějších souborů Čechy / Bohemia z let 1994 – 2004.
Zcela na samém konci expozice nalezneme několik až abstraktních zátiší pracujících se světlem, jež autor zachytil v posledních letech svého života, tedy před rokem 2009.
Rozdělení expozice na spodní a horní patro má svou logiku i co se týká použité fotografické techniky. Pařížský život a starší fotografie zachycoval Jan Reich převážně na kinofilm fotoaparátem Practica a Leica. Během fotografování Mizející Prahy mu však klasický kinofilm přestal stačit – koncem sedmdesátých let zdědil díky Anně Fárové první dřevěnou velkoformátovou kameru po Josefu Sudkovi (posléze dostal ještě další dvě).
Způsob práce a vzniku fotografie byl zdlouhavý, pro dnešní svět zahlcený digitálními fotoaparáty možná nepochopitelný, v kontextu Reichovy tvorby však dával smysl. Velké a v podstatě nepraktické fotoaparáty mu umožnily tvořit tak, jak mu bylo nejvlastnější. Pracoval pomalu a systematicky.
Při fotografování české krajiny, uzavřené v cyklu Bohemia, si místa nejprve vyznačil červeným špendlíkem na mapě Čech, posléze se na ně několikrát vracel a čekal na dobré časové i povětrnostní podmínky. Do vytyčeného místa například zabodl kolík a teprve ve chvíli, kdy si byl jistý, že přišel ten správný čas, stiskl spoušť. Červený špendlík na mapě poté vyměnil za modrý (mapa se špendlíky je na výstavě také k vidění).
Podle Jany Reichové tak dokázal věrně a plasticky vystihnout místa v české krajině takovým způsobem, jaký by mu normální aparát nikdy neumožnil. Stejně tak i Reich, mající zkušenost s barevnými diapozitivy (fotografoval patnáct let krajinu pro pohledy a knížky vycházející v Pressfotu), říkával: „Tato technika (tj. fotografování velkoformátovými aparáty) ještě nebyla překonána. Jiné formáty jsou jen obchodní záležitostí na úkor kvality. U snímků krajiny je na velkém formátu dobře vidět i popředí, všechny drobnosti, detail i celek má stejnou kvalitu." Forma a způsob zpracování tak souzní s obsahem a znázorňovanými tématy fotografií autora.
Intermezzo: fotograf trvajícího smyslu
Pokud bychom chtěli použít nějaké srovnání s jiným autorem a jeho tvorbou, nabízí se fotograf, časově i místně sice vzdálený, způsobem práce a přemýšlením o vlastní tvorbě však Janu Reichovi v lecčems podobný. Jan Reich bývá sice občas srovnáván s francouzskými klasiky: Eugènem Atgetem či Henri Cartierem-Bressonem, především však kvůli fotografování momentních záběrů z pařížských ulic. Myslím ale, že pokud máme najít srovnání Reichovy tvorby s nějakým velikánem na poli fotografie, je možná příhodnější se na jeho dílo podívat v kontextu práce Paula Stranda, amerického fotografa a kameramana.
John Berger, britský autor píšící mimo jiné o fotografii a vizualitě vůbec, vyzdvihuje u portrétních fotografií Stranda jejich možnost doložit, že zobrazení lidé nejen že existovali, ale i to, jak žili. Podobně by bylo možné mluvit i o Reichových krajinách a portrétech. Není důležitý zachycený moment, ale celistvý dojem a atmosféra, kterou fotografie vyvolávají. Oba fotografové se nesnaží zachytit okamžik, ale naopak „vybízí čas k vyvstání“.
Samozřejmě se jedná o záznam okamžiku, který se už nikdy nebude stejně opakovat – stromy vyrostly nebo byly pokáceny, krajina se změnila zásahy člověka. Přesto ze všech Reichových fotografií můžeme cítit jakousi věčnost, bezčasí. Určitou nadčasovost, zakořeněnou v tradici a zachycenou pomocí poctivé a ryzí práce. Právě pravdivost zobrazeného, poctivost a znalost řemesla, respekt k fotografovanému, to vše lze vztáhnout na tvorbu Jana Reicha.
Paul Strand to v roce 1917 vyjádřil takto: „Poctivost, stejně jako hloubka pohledu, je podmínkou pravdivého vyjádření. To znamená plně respektovat objekt, který má fotograf před sebou. A toho je nutno dosáhnout bez jakýchkoli triků nebo manipulace, pouze prostřednictvím přímých fotografických metod.“
Petr Třešňák, autor úvodního slova v publikaci o Janu Reichovi vydané v roce 2009 nakladatelstvím Torst tvrdí, že „Reich nebyl fotografem mizejícího času, ale fotografem trvajícího smyslu“.
Životní příběh: tradice a řemeslo
Výstava na Pražském Hradě v plném rozsahu splňuje to, co si předsevzala již ve svém podtitulu: zmapovat Životní příběh fotografa narozeného roku 1942 v Praze. Chronologicky sleduje jednotlivé fotografické celky, jejichž existence je podepřena přítomností dalších dobových dokladů a milníků z autorova života.
Na Reichovo dílo nelze pohlížet skrze mřížky současné kritiky a teorie umění. Samotný název výstavy nic nezastírá, jen nám předesílá, s čím bychom se na výstavě měli setkat. Díky čitelnosti a jasnému obsahu výstavy již od jejího názvu, rozsáhlé propagaci a jejímu umístění ve Starém královském paláci, se expozice může dočkat velké návštěvnosti z řad širokého publika. Právě tito návštěvníci mohou být nejvděčnějšími diváky. Fotografie, které můžeme (s veškerým respektem ke smyslu tohoto slova) nazvat „tradičními“, působí na člověka hlavně tím, jaké jsou a co na nich vidíme.
K výstavě není potřeba si přečíst sáhodlouhý text plný cizích slov a pro laika těžko pochopitelných významů. Expozice diváka ani nijak jinak vizuálně nezneklidní, právě naopak.
Možná právě proto je Jan Reich nazýván klasikem české fotografie. Z každé fotografie, a z té krajinné obzvláště, je cítit autorova poctivost, smysl pro staré hodnoty, tradiční pojetí obrazů a míst a to vše podtržené snahou zachytit celek v jednom okamžiku.
Co však nám může tento tradiční způsob v dnešní době přinést a co vlastně si pod tímto klasickým pojetím lze představit? Současný svět, potažmo současné umění je příliš roztříštěné, nezachytitelné a pro člověka často těžko rozluštitelné. Možná právě proto, že je současné, ještě neusazené, nemožné zreflektovat samo sebe.
Tato výstava však dodá návštěvníkovi víru, že staré hodnoty, tradiční náměty a konzervativní přístupy tu stále ještě jsou a mohou nám pomoci objevit historické kořeny či nové pohledy na místa, ve kterých žijeme. Vzbudí v nás touhu dívat se na krajinu podobně, jako to činil Jan Reich. Krajina a město, zachycené tak, jak je známe a přitom neznáme – staré kostely skrze stromy, Praha bez lidí – v sobě nesou trvalé poselství o minulosti, jež stále trvá a trvat bude.
Snad jen škoda, že jsou prostory výstavní chodby poněkud stísněné, jednotlivé fotografie tak nemají v některých částech prostor na samostatnější vyznění. Rovněž přerývavé světlo, přicházející skrze okna, není pro fotografie za sklem zcela lichotivé. Genius loci Pražského hradu však přesto nabízí důstojné zaštítění celoživotní práce Jana Reicha.
Jan Reich – Fotografie: Životní příběh fotografa narozeného roku 1942 v Praze. Tereziánské křídlo Pražského hradu. 25. 4. – 19. 8. 2012. Otevřeno denně od 10 do 18 hodin. Vstupné 120 korun.
