Když bylo Janu Zrzavému jedenadvacet, měl sen, v němž mu domů do Okrouhlice na Vysočině poštou přišly pastelky od milovaného Leonarda da Vinciho. Sen mladému muži potvrdil správnost rozhodnutí stát se malířem.
Žádnou z uměleckých škol však nedostudoval a po roce 1949 musel odejít z postu učitele malby na olomoucké Univerzitě Palackého, protože pro vládnoucí struktury nebyl jeho rukopis dostatečně akademický.
Ačkoliv Zrzavého melancholické a posmutnělé ilustrace Erbenovy Kytice či Máchova Máje české publikum dojímaly, nelze k tomuto malíři přistupovat jako k dalšímu z řady "českých" autorů typu Josefa Lady nebo Mikoláše Alše.
"Jeho obrazy a kresby jsou zastoupené i v expozicích věnovaných exotismu, expresi, duchovnosti, dekadenci nebo divočině," připomíná v katalogu, pojmenovaném stejně jako současná výstava v Museu Kampa Jan Zrzavý: Ze soukromých sbírek, kurátorka Martina Vítková.
Mezi válkami Zrzavý často pobýval v Paříži, kde se přátelil například se skladatelem Bohuslavem Martinů nebo malířem Josefem Šímou. Lze ho proto považovat za člena takzvané pařížské školy; ta se nepřikláněla k žádnému z tehdejších -ismů.
Zrzavého vztah k rodné zemi navíc nebyl tak idylický, jak by se na první pohled mohlo zdát. "Česká země má syrové barvy, zelená je zelená, černá je černá modrá je modrá a jiná barva tu snad ani není. Smutné je to všechno, je to tragická krajina. Tady ve mně vznikl v dětství pocit, že Čechy jsou země, která nemůže být šťastná," prohlásil.
Idylický nebyl současně ani jeho vztah s otcem, kterého mu v lecčems nahrazoval o pouhých šest let starší kubistický malíř Bohumil Kubišta. S ním se seznámil v roce 1911. Kubišta Zrzavého naučil chodit mezi lidi, do kaváren. Představil mu také perspektivu nebo pravidlo zlatého řezu a nutil ho své práce znovu a znovu promýšlet.
"Hned napoprvé mu k časným pokusům řekl: Není to moderní a už vůbec to nejsou obrazy. Po Kubištově lekcích se ze Zrzavého stal malíř zcela odlišného charakteru," poznamenává Vítková. Nepřebíral ale vše, co mu zkušenější kolega radil: ke svým obrazů například nikdy nepřistupoval vědecky.
Cestu k někdejšímu Československu - na Kampě je reflexím venkova věnovaný celý jeden blok - si Zrzavý paradoxně našel až během opakovaných pobytů v Bretani, kam dojížděl ve třicátých letech. Tehdejší záznamy krajiny, barev přírody, domů a bezčasí patří podle kurátorky Vítkové k tomu nejlepšímu, co kdy Zrzavý namaloval.
"Jako kdyby ho zajímal konec světa," říká před bretaňskými obrazy. "Dost možná, že mu sugestivní krajina Bretaně v něčem připomínala právě domovskou Vysočinu," dodává.
Spíše než retrospektivní přehlídkou je výstava v Museu Kampa ukázkou všech poloh, jimiž si Zrzavý prošel: ranou expresí, inspirací biblickými, mytickými i fantaskními motivy a představami, fascinací Bretaní, Benátkami a pohupujícími se loďkami, vlivem kubismu, krajinářstvím bez postav a litografickou i malířskou tvorbou, v níž se naopak postavy objevují.
Kurátorský tým chtěl výstavu původně otevřít spolu s retrospektivou Pravoslava Sováka, jenž chvíli pracoval jako Zrzavého asistent na olomoucké škole. Dát dohromady zamýšlená Zrzavého díla ze soukromých sbírek byl ale nakonec těžší úkol, než se zdálo, proto je k vidění až nyní.
Což je nakonec dobře: rozsáhlá a v České republice nepříliš známá tvorba Pravoslava Sováka, kterého se Zrzavým pojí i mistrovské zachycení zdánlivého bezčasí a také všudypřítomná melancholie, si po vernisáži zasloužila netříštěnou pozornost.
Jan Zrzavý bude k vidění do 1. července, Pravoslav Sovák do 27. května 2018.
