Recenze - Nevím, jestli mohu napsat, že se na každý nový projekt absolventa AVU a finalisty Chalupeckého ceny z roku 2004 Jiřího Skály těším, ale rozhodně k němu přistupuji s očekáváním. A to v nezkresleném slova smyslu: skutečně od něj "něco" očekávám. V naprosté většině případů oprávněně. Nejinak tomu bylo i teď.
Jeho nová konceptuální výstava fotografií se sociologicko-emotivním nábojem Dvě skupiny předmětů v Hunt Kastner Artworks je pojmenována a inspirována esejí Umberta Eca z roku 1970.
Spisovatel v ní rozlišuje předměty na "krásné" a často ne pro každého dosažitelné luxusní spotřební zboží a na "ošklivé", ne/žádoucí, které pro něj představují především průmyslové a stavební stroje, jinými slovy výrobní prostředky. A právě těmi se Skála ve svém projektu zabývá.
Infobox
Lidé, kteří autorův projekt spoluvytvářeli, jsou výjimeční tím, že tyto "ošklivé" předměty pro ně mají svou cenu. Zastaralé výrobní nástroje staré socialistické ekonomiky jsou sice dnes téměř bezcenné, nicméně pro ty, kterým dávaly práci, zůstávají žádoucí. Autorův projekt vytváří paralelu k eseji, kterou Umberto Eco napsal před více než pětatřiceti lety, a uvádí ji do souvislosti současné středoevropské reality, kde se pomalu uzavírá kapitola transformace od striktně socialistického systému až po liberální kapitalismus.Expozice se skládá z řady barevných fotografií strojů, které na jeho popud pořídili bývalí zaměstnanci zkrachovalé Škody Klatovy.
Fabrika po bankrotu rozprodávala zařízení, aby splatila dluhy - a soustruhy, brusky nebo stolové vrtačky si kupovali sami zaměstnanci, kteří na nich léta letoucí pracovali. Těžko se domnívat, že pro ně zastaralé stroje z dob nereálného socialismu ve valné většině znamenaly jinou investici než citovou.
Neosobní nebyl ani přístup autora: sám je klatovský rodák a ve zmíněné fabrice pracovali od 60. let oba jeho rodiče, kteří samozřejmě nechyběli mezi těmi, co si domů pořídili právě soustruh.
Skutečnost, že skrytý příběh není ze samotných fotografií patrný, autor vyřešil neměnnou větičkou, kterou použil ve všech případech místo popisky a která se u každého snímku opakuje jako mantra. Pan/paní XY pracoval/a ve Škodě Klatovy od roku XY do roku XY jako XY. V roce si zakoupil/a XY z továrny, kde byl/a zaměstnán/a X let.
Konkrétní jména a příjmení, absurdně přesné označení strojů (bruska na ošetření kotoučových pil) - které jakoby neměly mimo průmyslové prostředí pro člověka smysl - i počet odpracovaných let, který běžně přesahuje čtvrt století, a k tomu fakt, že si lidé stroje sami fotili a kupovali proto, aby jim zachránili "život" - to všechno dodává projektu Jiřího Skály nejen na síle, ale hlavně na emotivnosti. Až úzkostlivě vyčerpávající údaje víc než přesvědčivě ilustrují vztah člověka a stroje.
Minimálně vzhledem k námětu se přímo nabízí srovnání s loňskou fotografickou výstavou Industria Václava Jiráska v pražském Rudolfinu. Tam, kde se Jirásek nechá esteticky unášet prostředím, je Skála prozaický. Tam, kde Jirásek komponuje efektní záběr, dá Skála fotoaparát do ruky někomu jinému.
Tam, kde Jirásek nazvětšuje snímky do velikosti fotografických obrazů, zachovává Skála střízlivý rozměr 50 na 60 cm. Tam, kde Jirásek pracuje při instalaci s prostorem, Skála instaluje do neutrální linky s pravidelnými rozestupy.
Jedinou intimitou, kterou si dovolí, je to, že fotografii s dvojstranou Ecova eseje, kterou jako jedinou pořídil on sám, pověsí mezi snímky, které vyfotili jeho rodiče.
Jistě, každému z autorů jde o něco jiného a také dojem z jejich práce je úplně jiný. Jestliže Jiráskovy fotky zachycují místy až teatrálně "mystickou" industriální scénu, která si v určitém slova smyslu nezadá s katedrálou, ty Skálovy sugerují spíše neumělé momentky, zato z rodinného alba.
Je na každém, čemu dá přednost.
Jiří Skála: Dvě skupiny předmětů. Hunt Kastner Artworks (Kamenická 22, Praha 7). Výstava se koná do 30. listopadu.
