Recenze - Jak je pro Palahniuka typické, staví i jeho poslední česky vydaný román na mimořádně cynickém rozkladu jistot západního kulturního prostředí, ve kterém trávíme své život a jsme s ním den co den konfrontováni. Všichni jeho hrdinové jsou nějakým způsobem v zásadním rozporu s tím, co se v této společnosti považuje za normu.
Sebedestruktivní modelky, schizofrenní úředníci, sexuální devianti, televizní evangelisté nebo novináři s vraždící básničkou po ruce. Pygmej je třináctiletý asijský terorista s vymytou hlavou. Má za úkol v přestrojení za účastníka výměnného pobytu - společně se skupinou dalších operativců - v Americe zplodit dítě a realizovat Operaci Zkáza.
| Čtěte také: Palahniukovy modelky chtějí být vidět. Blesk! V pornogrotesce chce 600 mužů ideální ženu Palahniuk předčítá o strašidlech a lidé kolabují Palahniuk v Deníku svůj stín nepřekročil |
Pygmej hodnoty se západním světem nejenže nesdílí, ale zaujímá k nim vysoce nepřátelský postoj a s oblibou cituje lidi jako Hitler, Castro nebo Nixon. Prošel extrémním výcvikem, dokonalou „deindividualizací" a nejhoršími možnými zkušenostmi, zatímco v individualistické Americe se teprve rozkoukává. Nelítostně a distancovaně komentuje chod západního světa - aniž ovládá tamní jazyk.
Rozklad jazyka
Palahniuk došel ve své rozkladnosti ještě dál než v předchozích románech, kde si hrál s vyprávěcími postupy a boural klišé „literárního jazyka na úrovni" - opakoval slova a fráze, zanášel text vsuvkami. V Pygmejovi likviduje jazyk na úrovni syntaxe a označování, určujícími do značné míry způsob poznání světa. Narušuje nejen naučená komunikační schémata (jak se lidi oslovují, vzorce jednání v určitých sociálních situacích), ale i samy způsoby pojmenovávání.
Odporuje jazykové zkušenosti v rovině skladby vět i v rovině tvorby významu, kdy se v jeho vyprávění musíme učit číst svět v opisech, na něž nejsme zvyklí. Musíme vlastně překládat už (výborně) přeložený text. Je třeba naučit se konstruovat svět románu z primitivních opisů běžných situací a věcí, a to ve zcela novém kódu. Genitálie rostlin = květiny, chápete?
Nezbytná je aspoň krátká ukázka konfrontace mladého teroristy s běžnou situací v obchodě, kde Pygmej mluví se starou prodavačkou:
„Ústa tohoto agenta vytvoří úsměv, obličej uzpůsobí příjemný oční kontakt. (…) Usměvavý operativec já říká: ,Vážená brzy umírající matko, dodáváte správnou munici útočné pušky chorvatské výroby APS, ráže 45, dlouhý zdvih pístu?'
Usměvavý operativec já dýchá, čeká.
Vytahaná průdušnice starobylého papouška, vytahaná kůže nadskakuje průběhem polykání. Kraje pomazaného červeného vosku se škvírou otevřou, jako ústa, voskový úsměv taje, mizí. (…)
Šlo by, dzing-dzang, ruce tohoto operativce by vystřelily, rychlý chvat Jemné objetí ptačího křídla by papouškovi zkroutil krk, páteř lup-prásk, přinesl by slitování okamžitou laskavou smrt."
Je libo tabu?
Za rozkladným jazykem Palahniukova románu se skrývají dva důmyslné postupy. Jeden se týká toho, „o čem" kniha vypráví, druhý pak způsobu vyprávění. Navzdory šokujícím tématům a motivům předchozích děl ještě nikdy nezanesl fikční svět takovou koncentrací běžně tabuizovaných oblastí a činů.
Brutální anální znásilnění třináctiletého chlapce třináctiletým chlapcem, sexualita třináctiletých obecně, pedofilie v různých podobách, chladnokrevná vražda rodičů svým synem během veřejné přehlídky, masakr na základní škole, pravidelné zfetovávání rodičů, tvrdá ideologická manipulace atp.
Jazyková bariéra vypravěče umožňuje Palahniukovi nabídnout vizi západní společnosti a jejích zvyků i fobií v parodické deformaci, která by mu jinak těžko prošla. Ostatně i popis vymývacích technik organizace, pro niž Pygmej pracuje, představuje nadsazenou verzi toho, jak si je asi představuje vystrašený západní člověk. Nejde o postupy našemu světu neznámé a není náhoda, že Pygmej necituje „východní" myslitele nebo diktátory.
Dospívání
Souběžně Palahniuk dekonstruuje iluzorní romantickou představu o dospívání a idylické nukleární rodině prosazovanou například televizními sitcomy. Rétorická distance vyprávění prostřednictvím „cizince jazykem i myšlením" je pro něj i tady prostředek, jak nesklouznout k laciné plakátové provokativnosti či šokantnosti mnohých nezávislých filmů.
Pygmej není nesmyslně rozzuřený americký teenager. Nepřipadá mu divné sahat zfetované „hostitelské matce" do vagíny, když chce vytáhnout vibrátor, ve němž jsou jediné funkční baterky, které zrovna potřebuje. Že se to nedělá? Koho to zajímá? On to neví.
Ve znásilnění své „hostitelské sestry" mu vlastně brání jen láska, kterou není schopen pojmenovat a je zmatený. Hrdinovi chybí zpětná vazba, takže svět aplikovaných kulturních a sociálních vzorců buď zcela nezúčastněně komentuje, nebo staví do poměru s absurdně vyhrocenou argumentací jeho teroristické organizace.
Román se především paralelně věnuje velmi intimnímu tématu Pygmejova dospívání. I přes své poškozené myšlení je vnitřně konfrontován s morálními normami, které v sobě postupně objevuje a narušují mu zdánlivě pevný řád orientace ve světě. Palahniuk totiž paradoxně navzdory vychýleným světům věří v dobro. I když oseká vidění života na otázky agrese, moci a reprodukce, nakonec se stejně vrací ke svého druhu naivní víře, že existují dané hodnoty a šanci je v sobě najít mají i ti, do nichž by to nikdo neřekl.
Sevřené vyprávění
Samotný proces čtení není tak obtížný, jak se v souvislosti s Pygmejem říká. Dřív Palahniuk pomocí jasného jazyka vyprávěl podvratnými způsoby, zmnožoval perspektivy, přeskakoval v čase nebo narušoval spolehlivost vypravěčů.
Pygmej pracuje přesně opačně a ještě žádný Palahniukův román nebyl tak kauzálně sevřený. Všechno je motivované, každá informace má své místo v systému a flashbacky jsou klíčové pro pochopení následujících událostí i hrdiny jako souboru vlastností.
Pokud Palahniuk některé scény otevřeně vynechává, činí tak nikoli za účelem zmást čtenáře, ale oprostit vyprávění od věcí, které nemají bezprostřední uplatnění. Samozřejmě nejsem schopen odhadnout, jak si s podvratným jazykem dokáže poradit nezkušený čtenář, který má problém myslet v přenesených významech, nečekaných synonymických vazbách a analogiích.
Ale doufám, že to není váš případ, a pokud v sobě máte za nehet cynismu a smyslu pro ironii, vzhůru do Operace Zkáza.
Chuck Palahniuk: Pygmej. Přeložil Richard Podaný. 224 stran. Vydala Euromedia-Odeon, Praha 2010.
