Jestli si někdo skutečně zaslouží nadužívaný přívlastek kultovní, je to právě Palahniuk. Brutální cynismus ruku v ruce s minimalistickým stylem a odkazy na pop kulturu se na přelomu milénia nosí.
A americký spisovatel to umí tak dokonale, že se těší postavení globální pop-kulturní celebrity. Existuje nepřeberné množství internetových fór, kde se rozebírá každá jeho věta a lidé vášnivě diskutují nad kdejakou maličkostí z jeho tvorby. Jeho knihy vycházejí po celém světě a svou atmosféru dokážou strhnout čtenáře napříč kulturami.
Palahniuk, který pracoval v továrně na náklaďáky, v útulcích pro bezdomovce a pro inspiraci navštěvoval terapeutické skupiny, se vyžívá v neskutečně krutých i poťouchlých popisech obskurních postaviček žijících neméně obskurní osudy.
Tam ale nekončí: Prohmatává skrze ně nemoci současného světa, dokonce je chce léčit. Podává hořkou pilulku, ale protože je (vlastně není) dnešní, obaluje ji v cukru. Chlapáckém (Klub rváčů) nebo mystickém, protože Deník, stejně jako Ukolébavka, mají na povrchu zdánlivě jiný úkol: renesanci literárního hororu.
Hlavní hrdina Deníku, respektive v tomto případě hrdinka, čelí nezvratnému sledu mystických záhad, aby na konci došla k fatálnímu poznání, že sebou může mrskat sebevíc, ale z předurčené cesty ji nic svést nedokáže.
Deprimovaná a tlustá Misty vyrůstala v přívěsové kolonii, sama se označuje za "white trash" - ale odmala vyniká nesporným výtvarným talentem. V dostudování výtvarné školy jí však zabránilo těhotenství a následně manželský svazek s Peterem Wilmotem.
S ním na chvíli okusí život, který měl být chudé holčičce z karavanu odepřen. Poklidný blahobyt před světem ukrytého ostrůvku Potchkeysea s jeho honosnými domy a důvěrnými vztahy budovanými napříč rody po staletí.
Jenže jak roky ubývají, sláva a bohatství Potchkeysea mizí; z ostrova se stává hlučné ušpiněné místo plné turistů - letních lidí, jak je Misty tituluje. Sama pracuje v místním hotelu jako služebná a bezmocně sleduje, jak její život pomalu užírá jedna katastrofa za druhou.
Její muž skončil po nepodařené sebevraždě v kómatu, Misty musí prodat dům, aby uživila sebe, třináctiletou dceru Tabi a tchyni Grace, která Misty přesvědčí, aby si vedla deník pro případ, že by se manžel vzbudil. Stejně jako to dělali námořníci, když svým ženám zapisovali dny, které strávili bez nich
Sebemrskačský, ironický, krutý a cynický deník pak v rozmezí několika měsíců zachycuje spirálu událostí, které dají znovu do pohybu nejen její chuť znovu se věnovat malování, ale odhalí i mystické tajemství, které ostrov před nic netušící Misty tají.
Víc nemá smysl prozrazovat, pouštět se o krok dál by znamenalo začít rozebírat precizně sestavenou románovou formu, která díky úspornému vyjadřování, citu pro detail, refrénům a cyklicky se zjevujícím motivům čtenáře lapí a nepustí.
Palahniuk je velmi disciplinovaným, až chladnokrevným vypravěčem. To, jak strojově chladně a pravidelně obtiskuje do příběhu ony refrény, jde ruku v ruce s až nihilistickým cynismem, se kterým vykresluje ta nejpodivnější zákoutí pokřivených osudů.
Budiž mu ke cti, že i sebebizarnější motiv, který sestrojí, není samoúčelným rozptýlením ani atmosférotvorným vtípkem.
Když Misty volají lidé, že v domě, který stavěl muž, mizejí místnosti, když se v Palahniukových knihách dějí ty nejpodivnější věci, vždycky jde o matematicky vybroušenou situaci, která má v ději nezastupitelné místo. Čím fantasmagoričtější vizi Palahniuk nastolí, tím pevněji vlastně stojí nohama na zemi.
Za tím vším šílenstvím, obskurnostmi a dekadencí, za tím zmarem i hnusem jsou více či méně lidsky obecně platné situace, na které Palahniuk skrze své zoufalé postavičky nahlíží.
Jedním z témat, které skrze ně prozkoumává Deník, je vztah mezi fyzickou bolestí a uměleckou vizí. Autor tu hledá hranici mezi genialitou a šílenstvím, utrpením a osvícením, zkázou jedněch ve jménu vykoupení druhých.
A jeho forma tíhnoucí k matematicky přesné struktuře se tu promítne do jednoho z důležitých motivů: Když svou Misty nechává v deníku popisovat malířské techniky a polemizovat nad rozporem mezi tvůrčí spontaneitou a kritickým odstupem.
Palahniuk si s gustem vychutnává detaily, ale přitom až obsedantně sleduje celek. S nadhledem do sebe zaplétá motivy, odkrývá nové, a přitom posouvá významy předešlých. Dokáže udržet napětí a vystupňovat až na hranici únosnosti, kdy oči neovladatelně létají po řádcích rychleji, než je mozek schopen absorbovat.
O to víc zamrzí "velké finále" - kdy se více než vyprávění začne až příliš deklamativnímu vysvětlování. Vše, co nestihl dobrousit a domodelovat, se snaží dohnat na poslední chvíli. Zahlazování stop děj nejenže brzdí, navíc paradoxně na případné nejasnosti spíše upozorní.
Namísto triumfálního finiše připomíná závěr spíš chvatné doklopýtání. Deník nenabízí tak ucelený a pronikavý zážitek jako Ukolébavka. Zařadí se mezi Palahniukova průměrnější díla - ale pořád je to ohromující četba.
Chuck Palahniuk: Deník. Překlad Richard Podaný, doslov Michal Nanoru. 248 stran, náklad a cena neuvedeny. Vydal Odeon, 2006.
