Recenze - Chuck Palahniuk miluje efekty. Taky rád mate. Šije boudy na čtenáře, kteří od něj už stejně čekají něco, co by nečekali.
Čekali byste v Klubu rváčů, že ten člověk trpí rozdvojením osobnosti? Čekali byste, že doktorka, s kterou si začne hlavní hrdina Zalknutí, je vlastně pacientka? Vždycky to přijde jako petarda na závěr. Bum ho!
Novinka Strašidla představuje v tomto ohledu ohňostroj. Dvacet tři hrůzných - o to hrůznějších, že uvěřitelných - povídek; jedna rachejtle za druhou.
Strašidla jsou pro Palahniuka cosi jako byl první díl Kill Billa pro Tarantina nebo Marie Antoinetta pro Sofii Coppolovou, tedy naprostá lyrika. Děj není podstatný, převažuje balet násilí nebo vizuální orgie. Literární videoart pro zimní večery.
Strašidla mají podtitul Román (z) povídek, ale klidně by mohl znít Román z citoslovcí, což vám dojde okamžitě po přečtení úvodního kusu, v němž hlavního hrdinu Svatého Nestřevu chytne odsávání bazénu u dna za konečník.
V okamžiku, kdy se pokusí stoupat k hladině, táhnou se z něj střeva jak vánoční řetězy. Tady uvěříte, že během opakovaných autorských předčítání lidé v publiku skutečně omdlévali.
Následuje dvaadvacet podobných etud, stejně nelítostných, stejně hořce komických i nechutných. Sedmnáct hrdinů, kteří jsou častováni jen posměšnými přezdívkami, se nechá nalákat inzerátem do opuštěného Spisovatelského domu. Na tři měsíce mohou opustit svůj život, zapomenout na výmluvy, proč nepíšou, a v klidu v izolaci od okolního světa vyplodit svůj příběh.
Ovšemže nezačne psát ani jeden, ale vyprávějí si. Dohromady vytvoří skupinu hodně nenávistného Dekameronu. Nebo chcete-li v duchu Agathy Christie: uzavřenou společnost, ve které se hrdinové postupně odrovnávají. Anebo chcete-li analogii se současnou mediální realitou: stane se, co by se stalo ve vile VyVolených, kdyby se kamery tři měsíce nedívaly.
Autor s největší internetovou fanouškovskou základnou dokáže nasytit a vyplnit současné civilizační reálie děsem gotického románu, a přitom do žádného z příběhů nezasáhne nadpřirozená ani nepřirozená síla.
- Palahniukovu stránku The Cult najdete ZDE
Do povídky Mrzák o vraždě spáchané Agentem Donáškou kvůli zachování invalidního důchodu bravurně dostane Poeův děs. Ovšem jestli se na Poeovy hrdiny ocelové ostří vražedného kyvadla teprve chystá dopadnout, u Palahniuka je už porcuje na bifteky. Bakterie, červi a celý potravní řetězec jen čeká, až se do nich bude moct pustit.
Pokud u gotického románu tajíte dech, strachujete se a dáváte jim naději, ve Strašidlech si můžete být jistí, že to dopadne, jak se patří: zhebnou. A přežijí jen ti, kterým byste to za ani za mák nepřáli.
ČTĚTE TAKÉ: Palahniuk v Deníku svůj stín nepřekročil
Svatý Nestřeva, Miss Amerika, Kníže Vandalů, Hajzldáma nebo Agent Donáška přitom nejsou krutí nebo sadističtí. A tím je myšleno i jako v knihách Markýze de Sade, kde jsou pravidla známa a libertinsky okázale se překračují.
Ne, společnost spisovatelů je prachsprostě podlá, o pravidla se nezajímají. Chtějí vyhrát, vytěžit z toho, podat o tom svou verzi svědectví a ke všemu u toho dobře vypadat. Pokud k sobě budete upřímní, budou se vám podobat. V tomto jsou Strašidla nemilosrdně současná literatura.
Strašidla jsou také Palahniukova dosud nejhnusnější kniha, proto se vám bude líbit. Budete s ní chtít být sami.
Chuck Palahniuk: Strašidla. Překlad Richard Podaný. 392 stran. Vydal Odeon, Praha 2007.
