Londýn - Hned dva sochaři ze Skotska jsou mezi čtveřicí autorů nominovaných na letošní Turnerovu cenu - prestižní ocenění pro britské výtvarné umělce do 50 let. Nejmladší letošní adeptka, osmatřicetiletá Karla Blacková, i o pět let starší Martin Boyce žijí a pracují v Glasgowě. Doplňují je londýnská filmařka Hilary Lloydová (46) a čtyřiačtyřicetiletý malíř George Shaw ze Severního Devonu.
Trofej, k níž patří suma 25 tisíc liber pro vítěze, se udílí od roku 1984 jako barometr toho nejsoučasnějšího dění a pravidelně rozdmýchávala debaty o identitě moderního umění. Stejně tak byla cena často obviňována, že upřednostňuje politicko-občanské postoje. Její letošní vítěz bude vyhlášen 5. Prosince v BALTIC Centre for Contemporary Art v sveroanglickém Gatesheadu. Výstava finalistů tu začne 21. listopadu.
Blacková, reprezentantka Skotska na letošním benátském bienále, kombinuje tradiční materiály s každodenními "holčičími" věcmi, jako jsou rtěnky, oční stíny a laky na nehty, ale i s obyčejnou hlínou.
"Vybírá si věci, kterým už nemůže pomoct, ale může je použít. Na začátku každé její práce je jakási nevyslovená touha," píše se v odůvodnění nominace. "Její sochy v sobě mají křehkost. Hrozí v každém okamžiku zhroucením, pádem, pláčem - nebo výbuchem".
Její soupeř Boyce nachází inspiraci v pracích modernistů z počátku dvacátého století, jejichž tvarosloví často cituje. O své práci říká sám: "Povrch má potenciál zobrazit hloubku." Mezi jeho trademarky patří například instalace se stromy vyrobenými z neonů, kovových plotů nebo mobilů.
"Jeho instalace můžou být divadelní výpravou, nočním klubem nebo městským parkem o půlnoci. Ale vždycky jsou to i hřiště pro fantasii," píše se v jedné z recenzí.
Filmařka Lloydová vytváří své práce za pomoci videí, fotografií i obrázkových prezentací. Často jsou součástí děl i sama zařízení a programy, které použila při tvorbě. Jejími tématy je městské prostředí, zejména stavby a architektura, ale zachycuje i každodenní výjevy těch, kdo se v tomto prostoru pohybují - jako jsou číšníci v kavárně čekající na zákazníky.
Jediný letošní malíř Show zaznamenává šedivé jednotvárné městské krajiny a prázdná zákoutí odkazující mimo jiné na jeho dospívání strávené v Coventry. Nenajdeme na nich lidské figury, nicméně autor sám říká, že lidé, se kterými vyrůstal, jeho rodina i náhodní chodci, jsou k jeho dílům "někde přidružení".
Své obrazy maluje barvami Humbrol, které se používají na plastikové modely letadel, lodí a aut. Což ještě zesiluje jakousi neskutečnost i melancholii jeho vzpomínek na dětství. „Jsou to takové skromné barvy, nemaluju přece maso a lebku ani život a smrt Ježíše," vysvětluje autor.
Turnerova cena patří mezi nejdůležitější výtvarné ceny na světě. Klání si zakládalo na nálepce kontroverzní a nad výsledky se pravidelně mluvilo o tom, kdo z finalistů položil otázku o hranicích moderního umění. Této poloze svědčila vítězství excentriků ze skupiny Young British Artists, jako byl Damien Hirst. A také se to shodovalo s nastavením britských médií, která tradičně vyhledávají nová jména a impulsy.
V dalších letech už ale začala k nespokojenosti médií vítězit méně nápadná díla. Soutěž se dál snaží udržet punc neodhadnutelnosti, ale v souladu se současnými trendy se stále víc projevuje příklon k subtilnějším tématům a „domáčtější" tvorbě.
Vše vyvrcholilo vloni, kdy přišla vlna kritiky s tím, že většina adeptů je příliš stará a jejich dílo přinejlepším solidní. Tedy aspoň na poměry ceny, která přidělila vítězství pravidelně blikajícímu světlu v prázdné místnosti, jak dodnes neopomíná zmínit žádná zpráva.
Letos se však zdá, že se média už na tuto změnu adaptovala. První ohlasy většinou označují sestavu za silnou, The Telegraph například tvrdí, že by si cenu zasloužili všichni čtyři uchazeči. Další komentáře si všímají toho, že tři ze čtyř autorů nejsou z Londýna, který byl centrem uměleckého dění za časů "mladých divochů". Konstatují však smířlivě, že to ukazuje na dospělost britské výtvarné scény; s tím podle nich souvisí i to, že se cena poprvé udělí mimo Londýn.
Loňským držitelem Turnerovy ceny se stala čtyřiačtyřicetiletá, v Berlíně usazená Skotka Susan Philipszová za zvukovou instalaci Lowlands. Ze Skotska je i předposlední laureát Richard Wright. Podle předsedkyně výběrové komise a ředitelky galerie Tate Britain Penelope Curtisové je to důkaz kvality glasgowské výtvarné školy v 90. letech.
V případě Philipszové to bylo to vůbec poprvé, kdy byl někdo vybrán do soutěže za zvuk - a teprve počtvrté od roku 1984, kdy zvítězila žena. Umělkyně bez nástrojů nazpívává barokní písně, lidovky i známé songy včetně Nirvany. Záznamy pak pouští na veřejných místech velkoměst - od mostů přes zákoutí až po reproduktory v Tescu. Na expozici finalistů v Tate Britain zpívala skotské lamento ze 16. století.
Skupina Stuckists, která propaguje figurativní malířství a tradičně vystupuje proti Turnerově ceně, už předem oznámila, že Philipszová by neměla vyhrát, protože její tvorba nemá nic společného s výtvarným uměním. Poněkud překvapivě ale protestovali ale i méně konzervativní kritici. Těm se nelíbilo, že autorka přesadila svůj koncept do galerie - což podle nich zcela popřelo princip ozvučování obyčejných míst.
Čtěte také:
Turnerovu cenu vyhrál zpěv balady o mrtvém námořníkovi
