Londýn - Držitelem letošní Turnerovy ceny se stala čtyřiačtyřicetiletá, momentálně v Berlíně usazená Skotka Susan Philipszová za zvukovou instalaci Lowlands. Je to teprve počtvrté od roku 1984, kdy v prestižním klání pro britské výtvarné umělce zvítězila žena - a vůbec poprvé, kdy byl někdo vybrán do soutěže za zvuk.
S oceněním pro britské výtvarné umělce do 50 let - jež patří mezi nejdůležitější výtvarné ceny na světě - se pojí suma 25 tisíc liber, zbylí tři adepti dostanou pětinu.
Autorka favorizovaná sázkovými kancelářemi na expozici finalistů v Tate Britain nabídla zvukovou instalaci, ve které z tříkanálového sound systému zpívá bez doprovodu nástrojů skotské lamento ze 16. století. Píseň Lowlands Away o utonulém námořníkovi prý naplňuje galerii „palčivou melancholií". Autorka původně projekt připravila v květnu pro glasgowský mezinárodní festival umění.
„Její instalace odpovídají charakteru konkrétních, často zapadlých míst. Umělkyně nás učí dívat se na věci odlišně a slyšet je odlišně. Přehlušuje každodenní hluk a vyvolává kolektivní i subjektivní vzpomínky," popsala autorčinu tvorbu galerie při zahájení výstavy.
Philipszová sólově a bez nástrojů nazpívává barokní písně, lidovky i známé songy včetně Nirvany a Radiohead. Záznamy pouští na veřejných místech velkoměst - od mostů přes zákoutí až po reproduktory v Tescu.
Slavnostní předávání ceny v galerii Tate Britain provázela demonstrace studentů, jejichž protest proti rozpočtovým škrtům v kultuře a proti zvyšování školného podpořil ředitel galerie i vítězka ceny.
Protestům ale čelila i sama laureátka. Skupina Stuckists, která propaguje figurativní malířství a tradičně vystupuje proti Turnerově ceně, už předem oznámila, že ani Philipszová by neměla vyhrát, protož její tvorba nemá nic společného s výtvarným uměním.
Byl to však spíš ojedinělý hlas, který mohl potěšit organizátory klání, jež si zakládá na nálepce kontroverzní. Jestliže se mluví o tom, kdo z finalistů položil opět otázku, kde leží hranice moderního umění, tentokrát média napsala, že většina letošních adeptů na cenu je příliš stará a jejich dílo je přinejlepším solidní.
Aspoň trochu vstřícná byla jen k oběma ženám, které se dostaly do letošního finále. Spolu s vítězkou Philipszovou to byla Angela de la Cruz, která se ve svém díle popasovává s tématem přílišné formálnosti obrazu a jeho smrti - což vypadá tak, že vytváří jednobarevná plátna, která před vystavením muchlá, drtí a destruuje. Navíc je pak často ledabyle umísťuje do rohů nebo je ponechává zborcené v prostoru.
Třetí finalista, devětačtyřicetiletý Dexter Dalwood, maluje místa, kde zemřely nebo byly zabity známé osobnosti showbyznysu a politiky: Jimi Hendrix, Kurt Cobain nebo zbrojní expert David Kelly.
Žádné z těchto míst prý nenavštívil a konstruuje je jako „mediální realitu" podle zpráv a fotografií. Jména celebrit uvedená v názvech bavíc kontrastují s tím, že na obrazech žádné postavy nejsou.
Posledním adeptem na cenu byla londýnská skupina Otolith, jež se zabývá problémy třetího světa i utopickými idejemi Anjalika Sagar a Kodwo Eshun pracují s archivními a historickými materiály, výsledky svých výzkumů nejčastěji zaznamenávají na video. To vystavili i v Tate Britain.
Turner Prize se udílí od roku 1984 jako barometr toho nejsoučasnějšího dění a pravidelně rozdmýchávala debaty o identitě moderního umění. Stejně tak byla obviňována, že upřednostňuje politicko-občanské postoje.
Této kontroverzní poloze svědčila vítězství excentriků, jako byl Damien Hirst, a také se shodovala s nastavením britských médií, která tradičně vyhledávají nová jména a překvapivé impulsy. V dalších letech už ale začala vítězit méně nápadná a kontroverzní díla.
Aspoň na poměry ceny, která přidělila vítězství pravidelně blikajícímu světlu v prázdné místnosti, jak dodnes neopomíná zmínit žádná zpráva o tomto klání. Soutěž se sice snaží udržet punc neodhadnutelnosti, ale v souladu se současnými trendy se stále víc projevuje příklon k subtilnějším tématům a „domáčtější" tvorbě.
