Recenze - Michel Houellebecq se představil českým čtenářům až deset let po svém domácím debutu: jeho prvotinu Rozšíření bitevního pole vydala v roce 2004 Mladá fronta. Přesto u nás patří k nejčtenějším současným světovým autorům. S výjimkou Lanzarote (novela z roku 2000) vyšly v češtině všechny jeho romány; nejnovější Mapa a území v Odeonu dokonce necelý rok po francouzském vydání.
Goncourt a skandál s Wikipedií
Houellebecq za ni získal první významnou francouzskou literární cenu v životě - Prix Goncourt, na niž byl předtím už třikrát nominován (1998 za Elementární částice, 2001 za Platformu a 2005 za Možnost ostrova). Autor označovaný do té doby jako výrazný a kontroverzní, případně jako enfant terrible francouzské literatury, byl tak symbolicky povýšen mezi ty skutečně kvalitní a významné.
Z diskutovaného spisovatele se stal spisovatel uznávaný. Můžeme se jen dohadovat, jakou roli sehrál fakt, že Mapa a území je autorovým nejzklidněnějším, nejméně kontroverzním a zároveň nejhravějším románem.
Jediný skandál, který vyvolal, bylo obvinění z plagiátorství: do knihy převzal tři pasáže z francouzské Wikipedie. Nebývale klidná byla i autorova reakce. Obvinění sice označil za naprosto absurdní, nicméně v dalších vydáních knihy včetně českého už se objevuje téměř neznatelně ironické poděkování internetové encyklopedii. Houellebecqův věrný čtenář se v tuto chvíli může oprávněně vyděsit.
Co se stalo s nesmiřitelným glosátorem blahobytné kapitalistické společnosti? Kdo teď bude systematicky dráždit fanatické muslimy, zapálené feministky i zastydlé hipíky? Houellebecq tak svým novým dílem odpovídá na častou otázku odpůrců: Byl by tak úspěšný, i když by se vzdal záliby v sexuálně explicitních scénách a provokacích? Byl by důvod se jím zabývat?
Samotářský misantrop Houellebecq vstupuje do děje
Polovina první dekády 21. století. Třicátník Jed Martin pracuje na olejomalbě s názvem Damien Hirst a Jeff Koons si dělí umělecký trh. Hirst mu nedělá problémy, ale Koonsův výraz už tři týdny marně opravuje. Do toho ho zase zlobí bojler, blíží se každoroční štědrovečerní setkání s otcem a jeho galerista chce, aby poprosil Michela Houellebecqa o text do katalogu velké chystané výstavy.
Ten podivín je totiž natolik známý (k Jedovu překvapení ho čte i jeho otec), že by se díky němu mohla výstava dostat na stránky předních evropských periodik. Ale jak oslovit někoho, kdo je „všeobecně znám jako starý samotářský misantrop, jenž sotvaže mluví se svým psem"?
„Jed se tak vrhl na uměleckou dráhu s jediným projektem, jehož iluzorní charakter si uvědomoval jen vzácně, a sice objektivně popsat svět. Klasické vzdělání ho nábožnou úctou ke starým mistrům nenaplnilo; před Rembrandtem a Velázquezem dával už tehdy zdaleka přednost Mondrianovi a Kleemu."
Tedy ne, že by Jedovi výrazně záleželo na úspěchu a uznání. Jak zjistíme během první části knihy mapující jeho umělecký vývoj od dětství až po „současnost", byl Jed vždycky nezávislým a svébytným tvůrcem, který stojí mimo proudy a skupiny; tvoří z vnitřní potřeby co nejlépe zachytit svět kolem sebe.
Ať už jde o katalog lidských výrobků průmyslové éry - soubor 11 tisíc fotografií, pořízených starým fotoaparátem po dědovi - nebo o olejomalbu „Bill Gates a Steve Jobs debatující o budoucnosti informatiky - Konverzace v Palo Altu". Jed se vždycky až obsesivně drží určité formy a tématu, ale nemá problém je bez ohledu na úspěch náhle opustit, když má pocit, že se vyčerpal.
Přestože dokáže vyvolat zájem v krásných a zajímavých ženách, nedokáže se jim oddat a udržet si je. Zdá se, že veškerou vášeň a zájem věnuje tvorbě. Čtenář pomalu, ale jistě získává dojem, že v Jedu Martinovi si vytvořil Houellebecq další alter ego, jak to má ve zvyku. Ale tentokrát to bude přece jen trochu jinak. Na počátku druhé části se Jed odhodlá napsat velikému Houellebecqovi a tento misantrop ho pozve k sobě do irského Shannonu. Poprvé tak do Houellebecqova románu vstupuje sám autor pod svým vlastním jménem, jako významná vedlejší postava.
A tento románový Houellebecq odvádí čtenářovu pozornost od Jeda. Lépe řečeno od snahy hledat v postavě Jeda společné rysy se skutečným autorem románu. Houellebecq - románová postava totiž odpovídá přesně tomu, jak autora Mapy a území líčí média. Muže, který sice dokáže být zajímavý a okouzlující, ale většinou se utápí v depresi a alkoholu. Který není schopný fungovat v běžných vztazích, který dává přednost sexu za peníze před plnohodnotným partnerstvím se ženou, jehož skutečnou rodinu tvoří moderátoři jeho oblíbených televizních pořadů a oblíbené výrobky.
Houellebecq/autor vskutku Houellebecqa/postavu v nejmenším nešetří. Nechá ho blábolit na téma autentické lidské drama o osudech litinového radiátoru, ukáže ho přiopilého, zapáchajícího, trapného. Nechá ho pronést ódu na thajské prostitutky, aby jej pak Jedovými slovy usadil: „Teď mám pocit, že trochu hrajete sám sebe." Sice mu přiznává nesporné osobní kouzlo, na druhou stranu se nezastavuje před nepříjemně konkrétním popisem Houellebecqových kožních chorob („to je teď můj život: nekonečná drbací seance...").
Mediální obraz a skutečná postava
Všechny tyto bulvární střípky z Houellebecqova života nám málem dají zapomenout, že Houellebecq/autor má možná daleko blíž k Jedu Martinovi než k nastrčenému Houellebecquovi/postavě. Stejně jako Jed stojí mimo trendy, mimo módní vlny. Na jednu stranu odkazuje k realistickým a naturalistickým autorům 19. století, jeho výrazové prostředky jsou ale veskrze (post)moderní. Stejně jako Jed se snaží co nejlépe a nejadekvátněji zachytit realitu kolem nás. A stejně jako Jed žije téměř poustevnickým životem, do něhož jen občas pustí pár nejbližších osob.
Jed je v podstatě Houellebecquova vyrovnaná a se sebou smířená verze. Kromě dočasných tvůrčích „záseků" ho nic netrápí, žádné nenaplněné touhy ani propady do deprese. Dokáže přijmout odtrženost od lidstva i od lidí, protože mu umožňuje zachytit co nejobjektivněji realitu. Druhou část Mapy a území tak můžeme vnímat jako Houellebecqův dialog mezi svým mediálním obrazem a mezi osobou, kterou by chtěl být (nebo se cítí být). Jako snahu spřátelit a smířit tyto dvě části jedné osobnosti.
Brutální odchod Houellebecqua/postavy na počátku třetí části pak můžeme vnímat jako projev autorovy touhy zbavit se otravné přítěže mediálního obrazu a žít život podle vlastních představ. V epilogu Jedovi (nebo sobě?) načrtává dlouhý, klidný, finančně zajištěný a osamělý život. V jeho závěru najde sílu vynořit se z izolace a vytvořit svoje opus magnum, kterým se definitivně (ve skutečném i přeneseném smyslu slova) rozloučí se životem.
|
|
|
Přesto Mapa a území není primárně nástrojem Houellebecqovy psychoanalýzy. Hlavním tématem knihy je ono zobrazování skutečnosti. Autor nám předkládá způsoby, jakými Jed během života zobrazoval realitu: černobílé fotografie průmyslových výrobků, barevné fotografie michelinovských map z edice Departementy (zobrazení něčeho, co je samo o sobě obrazem reality), olejomalby ze „série prostých řemesel" a „série podnikových kompozic", videoart zobrazující rozklad všeho kolem nás. V postavě Houellebecqa nám pak autor ukáže, jak je možné zobrazit sám sebe, případně jak média pomocí série zkratek zachycují skutečné osoby.
Významnou součástí knihy jsou i ukázky z monografie Jeda Martina napsané čínským esejistou jménem Wong Fu Xin. Houellebecq nás vede k tomu, abychom se zamýšleli nad předkládanými obrazy reality, abychom je nevnímali jako něco automaticky pravdivého jen proto, že působí věrně nebo za nimi stojí zdánlivě nezpochybnitelná autorita. I kdyby tou autoritou měl být sám Houellebecq.
Řečeno s názvem první Jedovy výstavy ale zároveň platí, že mapa je zajímavější než území. A výsostný literát Houellebecq to svým nejnovějším dílem bezezbytku potvrzuje.
Mapa a území (La carte et le territoire). Překlad Alan Beguivin, doslov Jovanka Šotolová. 288 stran. Vydal Odeon, Praha 2011.
