Vystupují v něm například František Skála, Stanislav Kolíbal, Inge Kosková, Jiří Kovanda, Kurt Gebauer nebo Tomáš Císařovský. Seriál šestiminutových portrétů sleduje, jak umělci překonávali omezení nesvobodné doby. V jejich pocitech a vzpomínkách filmaři nacházejí paralely k aktuální situaci okleštěné protiepidemickými opatřeními.
"Geopolitický kontext je jiný, ta situace se v mnoha ohledech nedá porovnat, to je jasné, ale naše paměť se aktivuje, když jsou některé parametry, jako je omezení pohybu, podobné. Některé odpovědi na současné otázky lze hledat a najít právě v minulosti," říká Christelle Havranek, hlavní kurátorka Kunsthalle Praha a iniciátorka projektu Umění v izolaci.
Podle ní teď umělci, podobně jako za totality, také často nemají možnost tvořit v plné míře. Nemohou vystavovat, někteří se nedostanou do ateliéru nebo k materiálu. Jiní byli zvyklí pracovat v komplexnějším měřítku a cestovat po světě.
Srovnání dneška s totalitou, které z rozhovorů - některých natočených ještě před epidemií - vyplynulo zcela nezáměrně, má své limity. Uvědomuje si to i režisér dokumentů Viktor Portel. "Myslím, že je důležité analogii nepřeceňovat. Když se dělá jednoduše, tak je hloupá, ale když do toho jde člověk hlouběji, nějaké odpovědi najde."
První z cyklu videí, které Kunsthalle Praha i Post Bellum uveřejnily na svých stránkách, patří sochaři a performerovi Františku Skálovi. V 80. letech minulého století měl výčitky, že studuje na režimní UMPRUM a často s přáteli diskutoval o emigraci. Zároveň měl ambici stát se ilustrátorem, i když to znamenalo, že na volnou tvorbu skoro nebude mít čas.
Potom ale zakusil pocit obrovské svobody, který mu přinesla volná umělecká práce, vymýšlení a výroba hravých soch či nesmyslných instalací z neobvyklých přírodních materiálů nebo nálezů z vetešnictví, jež jsou pro Skálu dodnes typické. "Měl jsem u toho úplné záchvaty štěstí," vzpomíná autor, který najednou nabyl pocitu, že žádná železná opona neexistuje. Pochopil, že tvořivost vychází z něj a že to je něco, co mu nikdo vzít nemůže.
O generaci starší malíř a sochař Stanislav Kolíbal byl při politických prověrkách na UMPRUM málem vyhozen, protože ač pocházel z chudých poměrů, odmítl se stát komunistou. "Řekli mi, že jsem zrádcem dělnické třídy," vzpomíná mezinárodně uznávaný výtvarník, který za normalizace nesměl vystavovat.
Shodou náhod se však jeho práce dostaly do Itálie, kde navázal kontakty a našel dlouhodobé podporovatele. "Překážky nemusejí být takovou hrozbou, jakou se můžou zdát," říká pětadevadesátiletý Kolíbal.
"Realismus nebyl špatnej, ale člověk potřeboval toho vidět víc," říká třetí z portrétovaných, kreslířka Inge Kosková. Její práce nejsou příliš známé, Kosková působila především jako pedagožka výtvarného umění a své experimentální kresby na pomezí figury a abstrakce tvořila jen pro sebe. Vzpomíná na nesvobodu a policejní špehování, kterým si byla s přáteli z okruhu neoficiálních umělců jistá při každé nevinné akci.
Tísnivé atmosféře prý čelili soudržností. Úzkostné pocity pak Kosková promítala do svých kreseb. Zobrazovala lidi namačkané do kouta nebo běžící postavy. "Později byla lidská figura málo pro mou vnitřní svobodu, už jsem jenom řadila čáry pro své krajiny," usmívá se umělkyně ve třetím z chystaných filmů cyklu Umění v izolaci.
Portréty budou postupně zveřejňovány na sociálních sítích Kunsthalle Praha a Post Bellum, každý měsíc jeden až dva snímky, celkem je jich plánováno 15. "Při výběru umělců je pro nás důležitá různorodost: různé umělecké přístupy, různá média," vysvětluje iniciátorka dokumentů Christelle Havranek.
"Od začátku nás zajímaly dvě věci: jak umělci prošli obdobím nesvobody a jak se potýkali se svou tvůrčí ambicí, která jde často prostředí navzdory," dodává režisér Portel.
I když z velkého množství natočeného materiálu, který je snadno přístupný v databázi Paměti národa, by bylo možné vybrat ještě další umělce, autoři cyklu o rozšíření neuvažují. Naopak doufají, že tematika umění v izolaci už dlouho aktuální nezůstane.
