Glosa - Pražský divadelní festival německého jazyka již po šestnácté v české metropoli vyvolal nepříjemné otázky po tom, zda bychom i v českém divadle - byť samozřejmě co do geografie mnohem skromnějším - měli dostatek inscenací, s nimiž bychom mohli úspěšně ohromit/šokovat/vzrušit/pobavit zahraniční publikum. Možná tak tři by stačily.
Letošní program přehlídky nabídl šest zahraničních kousků a o něco truchlivější pocit vyvolal zejména v těch, kteří paralelně sledovali napínavou kauzu konkursu na provozovatele divadla Komedie, respektive všech dalších konkurzů valících se na domácí uměleckou obec. Dramaturgie a produkce festivalu (možná) nevědomky ukázala, jakým způsobem a kam by se případně mohly (v ideálním světě, samozřejmě) ubírat některé pražské divadelní domy.
Kupříkladu Divadlo na Vinohradech, o jehož řediteli se bude v nejbližších dnech také rozhodovat a jež hostilo hned dvě německé inscenace, Volání divočiny v podání mnichovského Kammerspiele a Zloděje berlínského Deutsches Theater. Měšťanskou scénu, která skutečný dramaturgický výboj neudělala celá léta, opanovaly na pár dní „výstavní" kusy.
Během festivalu jsem viděla druhou zmíněnou inscenaci a můžu s klidným svědomím říct, že se, co do scénografie, která se s průměrnou tvorbou hostitelského domu skutečně nemůže srovnat, do zdobeného portálu z počátku 20. století hodila dokonale.
Současný text německé dramatičky Dey Loherové (1964) nebyl ani skandální, ani provokativní, byl prostě jenom moderní. Vystihl přesvědčivě dobu, v níž žijeme, bez zbytečných politických aluzí; jeho politikum vlastně spočívalo v sugestivním zachycení rozpadající se rodiny, individualizovaných osudů postrádajících blízkost druhého člověka, neschopnosti komukoliv se přiblížit a neschopnosti tuto neschopnost jen přiznat.
Křehké osudy dvanácti lidí se propojovaly, ale zároveň byly fatálně odstředivé, čemuž napomáhala scéna: konstrukčně složitá, pracující však na jednoduchém principu mlýna, který se nepřestává otáčet. Žádná explicitní nahota, žádná brutalita, na což máme ve své zbabělosti tendenci redukovat současné hry, přesto pulsující kus. Že by se na něj na Vinohrady nechodilo? Kdo to může s jistotou tvrdit?
Pokud budou chtít městem subvencované scény inteligentní publikum, budou si ho muset vychovat. V případě mnoha pražských scén by nemělo jít jen o mírné pootočení kurzu, ale o radikální změnu směru. První léta možná prázdné hlediště, pak zcela jistě - při vysokých nárocích na herce, které jsou u hostujících sousedů samozřejmostí - sál plný lidí, kteří se nebudou bát dívat se na svoje vlastní osudy, nikoliv jen na nakadeřené rokokové paruky.
Festival tak opět ukázal, že odvaha se vyplácí. Pochopíme to konečně už i v Česku?
