Pištěk (1961) se už v osmdesátých letech záhy po absolvování Akademie výtvarných umění etabloval na pražské výtvarné scéně. Ve své generaci je solitérem, snad proto, že jeho souputníci jsou takoví téměř všichni. Vyděloval se ze všech možných skupin, o absenci podléhání vlivům módních názorů na tvorbu nemluvě.

Foto: Aktuálně.cz

Což však neznamená, že by o své malbě nepřemýšlel nebo nesledoval, co se kolem něj děje. Naopak velice citlivě reaguje na vše, co zaujme jeho pozornost, a dokud to nezpracuje, z ateliéru nevyjde.

Mr. Williams je skutečná postava, která žije v Praze a také zde obchoduje. Jan Pištěk se s ním seznámil a začali si spolu povídat o svých snech. Při rozhovoru jeden mluví anglicky a druhý česky, ale oba se velmi snaží, aby jeden druhému porozuměli. Zážitky ve snech Mr. Williamse popsané nesrozumitelnou angličtinou jsou pro Jana Pištěka natolik inspirující, že se jimi začal zabývat v rámci své profesní kontemplace.

Pištěk je prototypem monumentálního malíře. Nepije, nekouří, svým člověčenstvím zvládá velké plochy i velké prostory. K nim patří také velké obsahy, průniky a vzkazy ostatním. Malba umělce je věc osobní a introspektivní, práce pro sebe, poctivě až výzkumně vedená. Radost, která je výsledkem práce, provází touha ukázat a oslovit diváky. Malba jako médium. Médium vědomí a médium snění. Malba se skládá ze dvou částí, vědomí a snění. Vědomí jako stav a snění jako činnost, anebo je to při malování obráceně?

Dvojjedinost skutečnosti Pištěkových maleb můžeme pozorovat přibližně od druhé poloviny devadesátých let, kdy se médium malby u Jana Pištěka pomalu začíná přibližovat médiu vlastního pozorování. Dokladem tohoto tvrzení se stala výstava v roce 1997, kde pod názvem Snímání vleže na zádech Pištěk předváděl to, co viděl pod mikroskopem, a dále tento popis vnímání aplikoval i na pozorování hvězd vleže na zádech.

Další průzkumy prováděl poslední rok milénia výstavou Neohraničené důvěrnosti, kde sledoval chování média fotografie a počítače.

Pravda versus fikce z roku 2003 už se tematicky přibližuje výstavě současné, neboť se jednalo o obrazy velkých rozměrů, na kterých letí hvězdy a kde byl častokrát namalován pohyb eliptický, jako by předmětem pozorování byly tentokrát snímky hvězd z fotobanky NASA. Vývoj nelineární s jedním společným nervem: ponor-trans od skutečnosti vnější do skutečnosti vnitřní a zase zpátky na povrch. Malba je obrazem ponoru.

Ponor je u malíře individuální zprostředkování světu, je pro všechny. Pištěk není umělcem dramatickým, obraz pro něj není výzvou k boji ani k pokoře. Bezbřeze rozdávaje, co vidí, má pořád dobrou náladu. Na ploše dominuje modrá, růžová, oranžová a kdejaká lazura.

Další obrazy jsou malby záblesků, odlesků hvězd. Pohyb laseru, pohyb v prostoru, pohyblivé obrazy, nebo lépe, pohyblivá malba. Vědomí je pohybem, malba je pohybem práce se štětcem a společně vytvářejí letící obraz. Evokuje představu, že se Jan Pištěk skutečně vznáší kolem svých velkých pláten tak dlouho, dokud obraz není alespoň trochu hotov. Letící chlapecká postava je průhledná. Jen tvarovaný vzduch.

Skrze jeho tělo vidíme další krajinu nebe. Let to není nikterak dramatický, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to opravdu jen sen nijak nerušící pohodlnou jistotu probuzení? Nebo se Jan Pištěk kontroluje i ve snu?

Ničeho se nebojí. Dokonale uvolněn, bez bázně pluje prostorem příjemně prázdným, příjemně strašně moc vysoko a příjemně průhledný. Beztělesný. Vznáší se nad zamlženým městem. Není to propast, není to distance plná otazníků: jsem tak vysoko, jak chci, abych mohl v klidu ovládat, co je kolem mne. Dole pode mnou. Dole je určitě něco, co mne teď vůbec nezajímá, ale vím o tom. Je to totiž mé.

Sny Mr. Williamse. Výstava obrazů Jana Pištěka, Galerie kritiků, Palác Adria, Jungmannova 21, Praha, 20. ledna až 19. února 2006.