Recenze - Opera samozřejmě není román. Autoři operní Války s mloky - skladatel Vladimír Franz a libretista Rostislav Křivánek - navíc tvořili jenom „s využitím motivů a postav ze stejnojmenného románu Karla Čapka". Přesto se člověk neubrání srovnání. Zatímco z Čapkovy Války s mloky mrazí, Franzova opera ve výsledku nudí. Proč?
„Autory opery na románu zaujalo především téma nekonečné lidské neschopnosti uvědomit si rodící se nebezpečí, zpupné sebevědomí a jistota nadřazenosti lidské rasy, která je přesvědčena, že cokoli vytvoří, je také schopna bez problémů ovládat," píší Franz a Křivánek.
Jenže tyto programové teze se v jejich opeře nepodařilo přesvědčivě ztvárnit. Ani v libretu, ani v hudbě - a ani na scéně. Divadlu chybí drama a hudba působí ve své stylové rozrůzněnosti vlastně bezradně.
Příběh a libreto: schematičnost
Děj opery se narodil z několika řádek Čapkova románu (ne těch nejpodstatnějších), ve kterých telegrafista Fred Dalton zpravuje svět o mořské vlně, která ve Fort Jacksonu spláchla 30 domů a 70 lidí, přičemž v telegramech neopomene pozdravovat svoji dívku Minnie Lacostovou.
V mločí opeře brojí poštovní úředník Fred Dalton (Václav Sibera) proti mločímu nebezpečí a Salamander Syndikátu v Morgan Bay, v jehož čele stojí Olivier Lascott (Richard Haan). Jak už to tak bývá, Fred zároveň miluje Lascottovu dceru Minnie (Marie Kobielska). Mocný manažer se chce troufalého pošťáka zbavit, poštve na něj zmanipulovaný dav morganbayských a Fred je vyhnán. Dav ovšem záhy smete mořská vlna. Jediní přeživší jsou Fred - a Lascott. Když se ukáže, že katastrofu mají na svědomí mloci, zešílí. Kde se vezme, tu se vezme Minnie, která katastrofu šťastnou náhodou taky přežila. Chief Salamander v čele mločí armády propouští lidské zajatce. A sbor mloků zpívá: „Tajemství naší duše je voda hluboká."
Čili máme tu: 1) aktivistický příběh jedince proti postupující zkáze, 2) love-story, 3) scény, které mají ukázat manipulaci lidí spotřebou a zábavním průmyslem. Trochu moc věcí najednou, jejichž výsledkem je bohužel schematičnost. Té napomáhá také úroveň libreta.
Když Poseidón (Petr Kotvald) v kvazimuzikálové show zpívá „Oceán je slané vody nekonečný lán…", je to docela vtipné. Když se ale Fred a Minnie ve vážně míněném milostném duetu vzájemně opájejí slovy: „Ty a já, jenom my a hejna planet kolem, kam půjdem, nikdo neví. Stanem se údolím, snad vyroste z nás strom. (…) Budeme věčně plout. Necháme za sebou všechno to, čím jsme byli. Ať jeden druhého se můžem nadechnout," je to poněkud slabomyslné.
Libreto se rozsvítí, když si tvůrci půjčují tři písňové texty Jiřího Suchého psané v roce 1980 pro Václava Kašlíka (a jeho plánované mloky). Stačí slyšet slova: „Páni, buďte přichystáni na setkání s novým sokem. Vaše dámy znenadání laskati se počnou s mlokem." - a člověk si uvědomí rozdíl oproti zbytku opery.
Na druhou stranu: schematické příběhy a chatrná libreta existují zhruba tak dlouho jako samotný žánr opery. Je jen málo takových skvostů jako Figarova svatba, Carmen nebo Jenůfa, kde se příběh skvěle pojí s hudbou. V případě mnoha slavných oper je častější, že výborná hudba vítězí nad problematickým libretem.
Neškodné potvůrky
Franz používá v opeře mnoho hudebních řečí, které vybírá zhruba z posledního století („hudba se pohybuje v rozšířené tonalitě od diatonické masové písně po polyfonní či aleatorní plochu").
Jinými slovy: vážnohudební disonance symfonického orchestru střídá podbízivý muzikál, ale i heavy-metal, přesně předepsané pasáže ústí do partií, kde se hudebníci mají pokoušet o „Totální agresivní chaos!"
I Karel Čapek ve svém románu používá různé žánry: depeše, rozhlasová hlášení, reportáž, dokument, politické zprávy z novin atd. U Čapka se ovšem propojují a vykreslují jeden příběh. Ve Franzově opeře jsou to nestmelené hudební světy poskládané k sobě.
Paradoxně nejzdařilejší jsou u Franze muzikálové části, které mají ukazovat mediální masáž lidí v Morgan Bay prostřednictvím jednoduché hudební zábavy. Jinak převládá hudba bez výrazných myšlenek, která působí tísnivě (což řekněme je v souladu s tématem), ale zároveň vlastně bezradně. Jako by se nepojily ani jednotlivé nástroje, předepsané v partituře, k výraznější hudební řeči. I hudba přitom může mít tvář a charakter. A skladatelé mohou mít svůj osobitý rukopis. V této opeře tomu tak není.
David Drábek šel v režii Války s mloky často až do karikatury, hlavně v prvním dějství. Jenže tam, kde byla hudba (patrně) myšlena vážně, třeba v milostném duetu Freda a Minnie, to působí zmatek. Což se týká i scény a kostýmů: jak brát vážně postavu šéfa salamandřího syndikátu Lascotta, když vypadá jako J. R. Ewing, nebo když na scéně vidíte ty nejotřepanější atributy konzumního světa včetně hracích automatů?
A když se mloci, kteří mají představovat TO NEBEZPEČÍ, kolébají po jevišti jako neškodné potvůrky s hlavou E. T. Mimozemšťana? Velký bílý pudl, který se pravidelně zjevuje na scéně a ze kterého nakonec po setkání s mloky zůstane jen pár bílých kostí, je mi taky záhadou. Asi nějaký symbol...
Dílo, které i přes snahu nepromlouvá
Hudební výkony orchestru, zpěváků a sboru mi přišly spíše standardní. Herecká stránka spíše ochotnická. S čestnými výjimkami: Martin Zbrožek jako Konferenciér a Petr Kotvald jako Poseidón (a populární zpěvák Billy Bingo). Ve svých rolích, které ukazují odvrácené stránky showbyznysu, byli naprosto profesionální.
Opera Válka s mloky vznikla v první polovině roku 2005. Světovou premiéru měla 10. ledna 2013. Její tvůrci, Rostislav Křivánek a Vladimír Franz, píší, že „nechápou funkci umění jako laboratorní řešení soukromých problémů, ale především jako formu komunikace".
I tato věta ale působí po zhlédnutí jejich společné práce jako zbožné přání. Domnívám se, že velkou slabinou jejich díla je právě to, že - při vší jistě dobře míněné snaze o zachycení aktuálních problémů - vlastně nepromlouvá. Ani libretem, ani hudbou.
Vladimír Franz, Rostislav Křivánek: Válka s mloky. Hudební nastudování: Marko Ivanović. Dirigent: Marko Ivanović, František Drs. Režie: David Drábek. Scéna: Šimon Caban. Kostýmy: Simona Rybáková. Světelný design: Pavel Dautovský. Choreografie: Henrieta Hornáčková. Sbormistr: Tvrtko Karlovič. Dramaturgie: Pavel Petráněk. Premiéra: 10. ledna 2013. Recenzované představení se konalo 17. 1. 2013 ve Státní opeře Praha.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kam do divadla a opery?
