Když má Racek rok zpoždění, je precizní a v obraze

Brigita Zemen
28. 3. 2013 19:40
Čechov v Dejvickém divadle stojí především na hereckých výkonech a scéně
Foto: Luboš Vedral, DD - Hynek Glos

Recenze - Když v loňské sezóně v Dejvickém divadle z plánové Vajdičkovy inscenace Čechovova Racka sešlo, paradoxně to bylo pro dobro věci.

Namísto něj se režisér Michal Vajdička pustil do Welshova Acid House, který nazkoušel pod názvem Ucpanej systém s Ivanem Trojanem v hlavní roli. Inscenace uchvátila nejen diváky, ale i kritiku a odnesla si hned dvě Ceny Alfréda Radoka za rok 2012 - za inscenaci a nelepší mužský herecký výkon roku. Na odloženého Racka ale nakonec taky došlo.

Tragikomedie ve třech a půl hodinách

Že jsou „Dejvice" momentálně jedním z nejúspěšnějších divadel v Praze, dokazuje nejen to, že letošní Cenu Alfréda Radoka pro divadlo roku obdržely již popáté, ale také fakt, že shánět lístky na jejich inscenace je nutné s velkým předstihem. Stejně jako Činoherní klub i Dejvické divadlo si totiž drží naprosto specifickou dramaturgii a inscenační styl, postavený na silném hereckém souboru. Víc k úspěchu netřeba.

Foto: DD - Hynek Glos

I přesto se ale při myšlence na klasika Čechova v Dejvickém divadle nutně dere na mysl otázka, co s ním provedou nového, nebo přinejmenším jiného.

Vajdičkův Racek více méně ale nic nového ani jiného nepřináší, což možná zklame zmlsaného diváka, ale z principu to nic špatného neznamená.

Dejvický soubor nabízí Čechova nezatíženého psychologizací a ukazuje tak čisté situace a postavy, které by vlastně byly komické, kdyby se pořád tak strašlivě netýraly.

S pomocí prázdné terminologie se jedná o klasickou činohru v tom nejlepším slova smyslu. Dramaturgové Eva Suková a Daniel Majling nechali původní text v překladu Leoše Suchařípy prakticky v nezměněné podobě, což společně s rozehráváním i těch nejmenších situací protahuje představení na neskutečných dvě stě minut.

Foto: DD - Hynek Glos

Za zdlouhavost inscenace ale paradoxně nemůžou nonverbální dialogy v první polovině, které jsou hlavními nositeli komických situací, ale spíš jejich absence v polovině druhé.

Jevištní hříčky, jakými jsou Medveděnkovo namlouvání Máši skrz ocucávání ukazováčku nebo nekonečné úpravy zasedacího pořádku před vystoupením Zarečné, s blížícím se koncem příběhu ubývají a dávají tušit, že komedie se vlastně nekoná.

Být v obraze, i s rackem

Michal Vajdička a scénograf Pavol Andraško se ale přece jen rozhodli něco pozměnit a posunuli děj dramatu od břehu jezera přímo do jednoho ze salonů Arkadinové.

Foto: DD - Hynek Glos

Geniální scénou, jež v první chvíli tvoří v podstatě obraz, jehož plátno je hned na počátku představení strženo (aby se ukázalo, co je za ním), je tak v podstatě jen malá místnost, ze které vedou dvoje dvoukřídlé dveře, odkud pak vidíme další pokoje s dalšími dveřmi. Zdi celého sídla jsou od podlahy až po strop zaplněny obrazy v honosných rámech a nechybí mezi nimi ani obraz racka, kterého Treplev tentokrát nezastřelí a nesloží Nině k nohám, ale prostě ho z obrazu vyřízne. Vytrácí se tím sice symbolická paralela k jeho konečnému sebe-zastřelení, ale hra tím nijak netrpí.

Jak se navíc hra blíží k tragickému konci, je postupně rozkládáno i venkovské sídlo a obrazy strhávány a odnášeny, aby pokryly nejrůznější výdaje.

Vedle scény jsou pak samozřejmě vynikající také herecké výkony a dokonalá práce s dialogy a gesty, jaké už pravidelný návštěvník od Dejvického divadla očekává.

Foto: DD - Hynek Glos

Hlavní pozornost je poněkud netradičně, avšak pochopitelně zacílena na Trigorina (v podání Ivana Trojana), který nabízí podstatně více rovin a emocí než jen jednoho sebestředného, znuděného literáta.

Zbylé postavy tvoří poněkud složitější typy, našlapané emocemi. Rozmazlená stárnoucí Arkadinová Kláry Melíškové je plná teatrality a výbuchů citů, u kterých není úplně jasné, jestli je skutečně prožívá, nebo jenom hraje.

Foto: DD - Hynek Glos

Jaroslav Plesl nabízí depresivního intelektuála Trepleva, Lenka Krobotová cynickou, ale oddanou Mášu, Václav Neužil otravného Medveděnka. Kdo se z tohoto kolotoče vymyká, je hostující Veronika Kubařová v roli Niny Zarečné, která díky svému zobrazení hravosti a naivity nabízí zajímavou změnu, v kontrastu s dejvickým hereckým souborem.

A Sorin Miroslava Krobota, který se rozpadá přesně jako jím nenáviděné venkovské sídlo a jehož jediným potěšením je synovec a nevinná náklonnost mladé Niny. Vedle Trojanova Trigorina je Sorin bezpochyby nejzajímavější postavou celé dejvické inscenace.

Michal Vajdička v Dejvickém divadle neudělal z Racka nic dráždivého nebo jiného. Důsledně převedl text na jeviště, což  podpořil dechberoucí scénografií, vynikajícími hereckými výkony a citem pro dramatičnost situací, kterých Čechovův Racek nabízí opravdu hodně.

Vzniká tak standardní "dejvická" inscenace, která je tím lepším, co je na současné pražské divadelní scéně k vidění a kterou stojí za to navštívit. Ale přeci jen jsem od spojení Čechov - Dejvice očekávala něco více inovátorského. Klidně i za cenu toho, že by se to mohlo nepodařit.

Anton Pavlovič Čechov: Racek. Režie: Michal Vajdička. Dramaturgie: Daniel Majling, Eva Suková. Scéna: Pavol Andraško. Kostýmy: Katarína Hollá. Hudba: Marián Čekovský. Hrají:  Klára Melíšková, Jaroslav Plesl, Veronika Kubařová, Ivan Trojan, Miroslav Krobot, David Novotný, Lenka Krobotová, Václav Neužil, Zdeňka Žádníková, Pavel Šimčík. Premiéra 21. března 2013 v Dejvickém divadle v Praze.

 

Právě se děje

před 22 minutami

Soud v Číně poslal do vězení hongkongského knihkupce Minhaie

Soud v Číně poslal za nezákonné poskytování zpravodajských informací do zahraničí na deset let za mříže hongkongského vydavatele a knihkupce se švédským občanstvím Gui Minhaie, napsala agentura Reuters.

Kauza Minhaie, který prodával knihy píšící velmi otevřeně o čínských vůdcích, zkomplikovala vztahy mezi Pekingem a Stockholmem.

Minhai byl jedním z pěti hongkongských nakladatelů a knihkupců, kteří zmizeli na přelomu let 2015 a 2016 a později se objevili ve vazbě v pevninské Číně.

Další zprávy