Recenze - Aspoň jednu fotografii Jiřího Thýna zná skoro každý, kdo se v uplynulých dvou měsících vyskytl v Praze, a ani o tom nemusí vědět. Jeho výrazně nevýrazná fotografie růže figuruje na plakátech k skupinové výstavě fotografií Mutující médium probíhající stále ještě v pražském Rudolfinu.
Následující text bude nicméně o jiné expozici; výrazně skromnější, pro nepoučeného diváka možná ještě méně srozumitelné. Coby významný současný fotograf je Týn zastoupen několika díly v Rudolfinu a zároveň má nyní autorskou výstavu v 2. patře Staroměstské radnice.
Rok 2011 je pro Thýna evidentně rokem úspěšným: růže propagující jarní megavýstavu visela prakticky na každé tramvajové zastávce, v současnosti je autor na tříměsíční stáži v New Yorku. Ten nejdůležitější důvod, proč se Thýnovi rok 2011 už teď vydařil, ale najdete právě na radnici.
Znovuoživený Gutfreund
Název výstavy Předobrazy, prostor, abstrakce nedává příliš smysl před tím, než do expozice vstoupíte. Výstava začíná poněkud zvláštně kubistickou plastikou Otty Gutfreunda, která objasňuje první část názvu - předobrazy. Inspirací a současně objektem zobrazení některých Thýnových fotografií jsou totiž čtyři Gutfreundovy plastiky z let 1911 - 1916. Na velkých černobílých zvětšeninách vytvořených technikou vícenásobné expozice znovuožívá Gutfreundovo dílo skoro ve spiritistickém duchu.
S pevnou materiální základnou se plastiky na fotografiích směrem vzhůru a do stran postupně rozpouštějí do prostoru a zprůhledňují, navozujíc tak dojem kombinace statického strnutí a rychlého pohybu okolo své osy zároveň. S touto dvojakou závratí současně vnášejí do plochy fotografického obrazu těkající, kubisticky fragmentovaný pohled kombinující rozličná stanoviště pozorovatele.
V dvojrozměrné dimenzi fotografického papíru je najednou předobraz sochy, respektive to, co z něj ještě máme možnost spatřit, zobrazeno ze všech stran naráz. Hlavní limita a základní předpoklad existence fotografie - lineární perspektiva, zakletá v každém aparátu i snímku - je najednou jako zázrakem překonána; prostor. Z výsledných fotografií této série sice nelze sochy v jejich figurativní podobě prakticky identifikovat, ale jejich ducha - spirit - obsahují naprosto spolehlivě.
Dalšími vystavenými exponáty, v dnešní době velmi neobvyklými, jsou přímé fotografie - fotogramy. Opět oblíbené meziválečnou avantgardou a dotažené k dokonalosti Man Rayem. Thýn znovuoživuje tuto zapomenutou techniku černé komory. Vytváří jak čistou kresbu světlem, tj. abstraktní obrazy s jemnými přechody různých odstínů škály mezi hranicemi černé a bílé, tak působivé kombinované obrazy spojující klasickou fotografii s fotogramy.
Stejně rafinovaným způsobem se autor zabývá vztahem mezi černobílou a barevnou fotografií a jejich vnímáním. Na první pohled klasické černobílé zátiší se při podrobnějším zkoumání změní v barevnou fotografii nebarevné reality.
Nejdřív zážitek, pak intelekt
Podobně Thýn řeší transformaci barevné skutečnosti v černobílou skrze svou instalaci - odbarvenou interpretaci suprematistické plastiky Katarzyny Kobro z roku 1928. Expozici pak doplňuje videoprojekcí s názvem Philips opět odkazující k meziválečné avantgardě.
Celá expozice je nebývale kvalitně a pečlivě instalována, s obsesivním důrazem na čistotu a detail, což je také jednou ze složek Thýnova rukopisu. Tématem jeho díla je dlouhodobě fotografie jako taková. To samo o sobě v dnešní době není nijak výjimečné; po prohlídce výstavy v Rudolfinu může divák snadno získat (mírně oprávněný) pocit, že tohle téma je sice aktuální, ale především není divácky atraktivní.
To však pro Thýnovu tvorbu neplatí. Nejde o prvoplánové konceptuální ilustrace nejrůznějších problematických aspektů fotografického média; ta sice mohou představovat zajímavá intelektuální cvičení, nicméně na zeď si je prostě nikdo nikdy nepověsí. Tematický obrat k fotografii samé u Thýna není reakcí na všeobecně rozšířenou a módní reflexi proměny fotografického média, ale vyústěním meditativního zájmu o médium, se kterým soustavně pracuje.
Thýn není ani fotografem topícím se ve vývojce a ustalovači bez možnosti vyhlédnout za zeď ghetta klasické fotografie, ale ani nedbalým umělcem pracujícím s médiem fotografie. Za jeho dílem je intenzivní intelektuální činnost, nicméně vždy spojená s maximálním důrazem na kvalitu. Jak formální, tak především estetickou.
Autorova současná výstava na jedné straně oživuje mizející svět klasických fotografických technik a postupů. Na straně druhé jsou Thýnovy fotografie vždy především prostředkem ryzího uměleckého zážitku. Teprve ten je v uctivé vzdálenosti následován konceptem a intelektuální kostrou; a s postupem času a vývojem jeho autorského stylu je tato tendence stále silnější.
Výstava Předobrazy, prostor, abstrakce rozhodně není pro každého. Bez větších kontextuálních znalostí a orientace v moderním umění může být prakticky nečitelná. Na straně druhé: poučenému citlivému divákovi může poskytnout velmi rafinovaný a intenzivní zážitek, který bude obtížně hledat konkurenci. Jednoznačně jedna z nejlepších výstav, jaké jsme měli možnost v Praze dlouhodobě vidět.
Jiří Thýn: Předobrazy, prostor, abstrakce. GHMP, Staroměstská radnice, 2. patro. Výstava se koná do 15. května.
