Stěny jeho pokojů i chodeb jsou ověšeny obrazy, na policích stojí plastiky a Šetlík o každém díle mluví zasvěceně i osobně. Kniha nazvaná Provázejí mne životem právě vyšla u příležitosti jeho 90. narozenin.
Publikaci připravil k vydání Šetlíkův přítel Tomáš Vrba, jehož manželka začala v roce 2011 během společných návštěv u kunsthistorika zapisovat jeho vyprávění. Šetlík její zápisky později redigoval a doplnil, knihu nakonec vydalo Muzeum umění a designu Benešov.
Mísa plná dýmek
Publikace zachovává strukturu pomyslné prohlídky, pro jejíž lepší představu jsou nezbytné fotografie. Autor snímků Gabriel Urbánek střídá pohledy do interiéru, ve kterém se občas objeví i hostitel, s detaily jednotlivých děl. Tu a tam se mezi fotografiemi objeví domácké "zátiší" s mísou plnou dýmek, odloženými brýlemi či stohem katalogů a knih.
"Začněme v koutě vedle barokního sekretáře," otevírá své vyprávění Jiří Šetlík, jako by byl kastelánem na zámku. V jeho členitém bytě je opravdu pár kousků starobylého nábytku patrně ze šlechtických obydlí.
V obývacím pokoji například stojí intarzií zdobený stůl z konce 17. století, který Šetlíkovi daroval architekt Vilém Lorenc - jehož manželka ten těžký kus nábytku neměla v oblibě. Odsunula jej do předsíně a pěstovala na něm kytky.
"Moc pečlivě bohužel nezalévala," říká Šetlík, který stůl dostal, aby jej zachránil. Než si ho postavil do obýváku, nechal kus zrestaurovat a nyní jej denně využívá. Občas se na něj vysype i trocha popela, když pan domácí čistí své dýmky. To mramorové desce neškodí tolik jako voda.
Rozdíl je také v láskyplném přístupu. "Myslím, že žije životem 20. a 21. století," říká o stole kunsthistorik a přiznává, že některé umělecké předměty ve svém bytě občas hladí. Například plastiku Sedící od Věry Janouškové, která je pro Šetlíka připomínkou hezkého soužití sochařky a jejího manžela, rovněž sochaře Vladimíra Janouška.
Pozoruji její stín
Plastika Sedící je zvláštním autoportrétem: autorka ji zhotovila podle sochy Věra, pro kterou stála modelem svému muži. "Věřinu sochu hladím, když kolem ní procházím, nebo, když svítí slunce, pozoruji její stín," vyznává se Jiří Šetlík.
Janouškovi patřili k jeho nejbližším umělcům. Spolu s nimi a také se sestřenicí, malířkou Adrienou Šimotovou, a jejím mužem Jiřím Johnem založil uměleckou skupinu UB12.
Od této dvojice má Šetlík hned několik obrazů, k nejsilnějším patří subtilní Tvář od Adrieny Šimotové. "Ruka zarytá do mapy tváře zakrývá nedozírnou hloubku bolesti nad skonem jejího syna Martina," říká kunsthistorik, který často přechází od odborného výkladu děl k osobním vzpomínkám na jejich autory a okolnosti, za nichž práce vytvářeli.
Zvláštní vztah má Šetlík také k Johnovu ostře zelenému obrazu, který maloval na konci těžké nemoci. "Proto snad ta sytá barva na jeho posledním obraze Vegetace jako znamení energie těch zelených stvolů, které nás všechny přečkají," popisuje.
Šetlíkovo líčení ukazuje, jak blízko k sobě často mají osobní motivy a umělecké záměry.
Na radu rodinného přítele
Sbírka maleb, kreseb, grafik či plastik Jiřího Šetlíka je obsáhlá. Zahrnuje, byť drobnými pracemi, všechna významná jména nejstarší generace současných českých umělců i jejich předchůdců. Jsou tu i práce Mikoláše Alše nebo Karla Purkyněho.
Kunsthistorik byl zvyklý dostávat darem umělecké práce, které mu autoři nosili z přátelství, za uvedení výstavy nebo například za odborný text do katalogu.
Sbírat díla prý začal na radu rodinného přítele, malíře Vladimíra Sychry, podle kterého měl od umělců žádat "nějakou kresbu na památku". Sychra mladého kunsthistorika ponoukal, aby chodil po ateliérech, a tak se seznamoval s umělci a jejich dílem.
Mezi prvními Šetlík zavítal do ateliéru Jana Zrzavého, který byl prý vlídný. Právě tam se mladík rozhodl, že bude kunsthistorikem.
Jak v umělecké obci rostl Šetlíkův věhlas, zvětšovala se i jeho sbírka. "Vezmi si to, abys měl i něco ode mne," vybídl ho sochař Miloslav Chlupáč, který mu daroval drobné, do cínu odlité Torso. Podobně chtěl Šetlíkovi do sbírky přispět například Jiří Kolář. Kromě koláží mu daroval i Slepecké jablko, dílo polepené Braillovým písmem.
Kolář mu ho přinesl za to, že Šetlík v umělcově ateliéru tlumočil dvěma anglickým sběratelům - a to tak dobře, že si koupili několik Kolářových děl.
V knize Šetlík dodává, že se Jiří Kolář navzdory dočasnému exilu v Paříži nikdy nenaučil cizí jazyky.
Dary posílá dál
Umění, které Jiří Šetlík celý život dostával, nyní dává dál. Korespondenci svých předků s obrozenci daroval Památníku národního písemnictví, odlitek sochy svatého Jiřího z Pražského hradu poslal přes kněze Tomáše Halíka do "nějaké farnosti" a největší část své sbírky svěřil Muzeu umění a designu Benešov.
Jiří Šetlík: Provázejí mne životem
Knihu vydalo Muzeum umění a designu Benešov, 2019
Instituci s nadregionálními ambicemi mu doporučil blízký přítel Miloslav Chlupáč, benešovský rodák, a Šetlík jej rád poslechl. Jeho sbírka českého umění 20. století, jež zahrnuje opravdu velké spektrum jmen, se tak neztratí v některé z pražských institucí, na umění už tak bohatých.
V Benešově naopak patří k nejcennějšímu. Muzeum se Jiřímu Šetlíkovi odvděčuje nejen výstavami, ale nyní také knihou.
