Recenze - Norský velvyslanec v Thajsku je nalezen mrtev. V motelu, o kterém každý ví, že si tam páni vodí jisté... ehm, padlé slečny. A to by na veřejnosti nevypadalo dobře. A aby to bylo ještě veselejší, tak chudák velvyslanec neumřel štěstím, že si ve svém věku ještě zadovádí. Navíc s imitací slavné bruslařky. Ne, on má v zádech kudlu.
Jestli předtím měli v Norsku „radost“, teď musí být štěstím bez sebe. V době, kdy je důvěra voličů v konzervativního premiéra důležitější než kdy jindy a kdy se z Thajska valí jeden pedofilní skandálek s norskými občany v hlavní roli za druhým, je třeba věc vyšetřit rychle. A hlavně tiše, proboha. Hezky všechno zamést, ať ani švábi novináři neví, co se vlastně stalo! Někdo prostě do toho Thajska musí. Někdo, kdo ale nebude moc šťourat...
Nejpozději v tuto chvíli se už musí čtenář holeovek usmívat od ucha k uchu. Zlomyslně. Ano, papaláši se sice ohání tím, jak to Harry hezky zvládl u klokanů, ale všem, kdo se v žánru detektivních thrillerů aspoň trochu orientují, je jasné, že za jeho vysláním jsou i jiné důvody. Třeba ten drobný problémek s alkoholismem.
Kam a jak na Šváby
Když v roce 1998 poslal Jo Nesbø svého hrdinu Harryho Hola na druhou křížovou výpravu proti vší špíně světa i za cenu sebezničení, byl už evidentně lepším spisovatelem než v případě Netopýra.
Švábi sice pořád nedisponují pozdější komplikovanou výstavbou, za kterou by se nestyděla ani leckterá antická tragédie, ale vše v nich šlape jako Mossad ve svých nejlepších letech.
Čtyřiapadesát krátkých, skvěle vypointovaných kapitolek perfektně odráží hektické tempo Bangkoku a vede děj k nesbøvsky velkolepému finále, které je doplněné o tradičně melancholicko-depresivní tečku. Netopýr byl dravý román, ale neudržel své tempo po celou dobu a jeho konstrukce byly občas na hraně, stejně jako uvěřitelnost některých postav (nutno ovšem dodat, že maximálně právě na oné hraně, nikdy za). Švábi takovou dravost nemají, ale jsou prostě konzistentnější.
Atmosféra je správně dusná a titulní zvířátko pasuje do děje lépe než minule. Nesbø vykresluje odvrácenou stránku Bangkoku stručně, ale přehledně, a nakukuje pod kdejaký kámen. Prostituce ženská, mužská i dětská si podává ruku s korupcí, vydíráním a lichvou. Nejde přitom o nějaké naturalistické líčení. Ty nejodpornější věci se dovídáme spíše pomocí dialogů, o to však přesvědčivěji.
A tak se Harry dozví, proč byl malý chlapec, od kterého si koupil na ulici žvýkačky, vystrašený. Pronikne do mentality Thajců, když vyzvídá, proč rozhovor s šoférem velvyslance proběhl na schodech domu a nikoliv u něj doma. A pro občasné odlehčení nakoukne do zákulisí obsazování diplomatických postů či praxe v thajské policii. Ve výsledku je však odlehčení vždy jen dočasné a Harry se naplno noří do světa té největší špíny skryté za zářícími neony nočního velkoměsta.
Tentokrát k tomu ani nemusí hrát mordýřské balady Nicka Cavea – na populární písně se sice také dostane, ale děj tentokrát nijak neposunují ani neformují; jsou jen podkresem, byť působivým. O to větší svobodu však má tentokrát čtenář ve vytvoření vlastního „soundtracku“.
Osobně se mi na mysl dral třeba temný muzikál Krysař Daniela Landy. Nejde přitom o nějaké konotace ke konkrétním textům, ale o sílící pocit, že Bangkok je už jen vřed a pohár všeho svinstva přetekl.
Farangové a domorodci
Ovšem stejně dobře si můžete pustit třeba skutečný soundtrack k novému filmu Nicolase Windiga Refna Jen bůh odpouští. Pro dokreslení atmosféry, či pro dusno před bouří, které pojí film a knihu, ale i postavu velkého policisty, který prochází světem věren jen svým zásadám a zodpovídající se jen a jen sobě.
Čtěte také
Recenze: Harry Hole poznává v Netopýrovi temnotu
A krutě trestající špatnost. Harry sice nikomu neusekává ruce (přestože jedna taková „atrakce“ se v knize náhodou najde), ale stejně jako postava z filmu dánského režiséra, i on se ve svých nejlepších scénách zbavuje všeho lidského a stává se vyšším principem, nezastavitelným trestem.
Podobný typ postavy je mimochodem k nalezení i v dalším zajímavém výletu západního autora do Thajska z poslední doby. Ve sci-fi románu Dívka na klíček amerického spisovatele Paola Bacigalupiho (mimochodem oceněného snad všemi myslitelnými žánrovými cenami u nás i v zahraničí) sice thajský spravedlivý policista skončí špatně, ale přesto je zajímavé, s čím – a hlavně jak (protože v rámci populárních žánrů si těžko všímat něčeho jiného) – z thajských motivů tito tvůrci pracují.
Nesbø, Refn i Bacigalupi se vypořádávají s prostitucí, specifickou korupční kulturou a ještě specifičtějším rasismem (Thajsko je skutečně náležitě hrdé, že nikdy nebylo kolonií) zaměřeným nejen vůči bílým farangům, ale i proti čínským či vietnamským menšinám (silné trestající policejní postavy jsou přitom určitým ventilem, jak pohrdání thajské společnosti všemi těmito skupinami uvolnit). A všichni berou Bangkok jako svého druhu očistec západního bílého muže postkoloniální éry.
Čtěte také
Nesbo přivolává na scénu Mefista i vtipného hajzlíka
Na jednu stranu je Thajsko západním perverzitám vstřícné (u Nesbøa hraje důležitou roli motiv pedofilie), na stranu druhou nabízí drastické tresty. Je kotlem, v němž se západní člověk zbavuje nejen morálky, ale i ochrany své společnosti.
Toto oproštění od nánosů civilizace nechá Nesbø zaznít i ve scéně kohoutích zápasů. Jedna z postav zde stroze komentuje, jak je snadné donutit zmíněné ptáky k boji na život a na smrt: „Jsou to kohouti.“ Na jednom malém hřišti... A ano, jedním kohoutem je vždy Harry, druhým padouch. A jeden musí zemřít.
Zatímco u Netopýra však byla tato skutečnost ještě podmíněna vnějšími okolnostmi (smrt Birgit), zde se již jedná o osudové předurčení. Věci prostě takové jsou, takhle svět funguje.
Čtěte také
Smrt má úsměv Sněhuláka a Nesbo se blíží Chandlerovi
V dalších románech bude tento princip dotažen na příkladu střetu se zkorumpovaným kolegou Waalerem. Na toho mimochodem narazíme už zde – a je zábavné všímat si, jak Nesbø pomalu připravuje půdu pro své pozdější kriminální tragédie.
Ostatně i motiv titulních švábů, čehosi zlého a skrytého, žijícího ve zdech společnosti, je později opakovaně používán (krev jako pojivo s minulostí v Pentagramu, plíseň ve Sněhulákovi). Ve Švábech se tedy jakoby završila „učednická“ léta páně autorova. V diktování tempa, práci s jednotlivými podpůrnými motivy i v barvitosti postav a spektakulárním násilí.
Stručně a jasně: Harry je ve formě a plně připraven stanout příště démonům vlastním i cizím na domácí půdě. Stane se tak příští rok, kdy se dočkáme druhého vydání románu Červenka (a ještě před tím se pochopitelně dočkáme osmého svazku série pod názvem Levhart). Čekání bude dlouhé, ale nepochybně si jej zkrátíme i nějakým tím druhým čtením už vydaných holeovek, nemyslíte?
Jo Nesbø: Švábi. Překlad: Kateřina Krištůfková, Kniha Zlín, Zlín 2013, 400 stran, 369 korun.
