Recenze - V souvislosti s vydáním svazku Nemesis nakladatelstvím Kniha Zlín jsme v recenzi věnovali poměrně dost prostoru péči, kterou toto nakladatelství poskytovalo budování značky "Jo Nesbo" coby záruky literární události. Bylo zajímavé sledovat kreativní přístup Zlínských při propagaci dalších dvou Nesboho knih, které vyšly na podzim.
Zřejmě jako první nakladatelství u nás nabídli zdarma recenzentské výtisky blogerům, kteří tak měli možnost přečíst si očekávanou novinku ještě před oficiálním vydáním. Samozřejmě pod podmínkou, že o ní napíší článek. A tak mohla Kniha Zlín na svých facebookových stránkách dávat postupně k dispozici pestré spektrum ohlasů a posilovat těšení se na nový detektivní hit.
Pentagram pak Zlín vypustil v rámci Velkého knižního čtvrtku, Lovci hlav se zase na pulty dostali ve stejnou chvíli, kdy do českých kin vstoupil stejnojmenný norský film. A jak se můžeme přesvědčit v žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů, jejich marketingová strategie je úspěšná (od říjnového vydání Pentagramu se Nesbø drží v první desítce nejprodávanějších beletristických knih, jen počínaje 46. týdnem byl Pentagram vystřídán Lovci hlav).
Mefistofelská nabídka
Pentagram (Marekors, 2003) je pátou knihou ze série o Harry Holeovi; přímo navazuje na předcházející Nemesis (Sorgenfri, 2002) a spolu s Červenkou (Rødstrupe, 2000) tvoří tzv. Osloskou trilogii. Na konci Nemesis se Harrymu podařilo úspěšně vyřešit případ loupežné vraždy, setřást ze sebe podezření z vraždy, a navíc slušně pokročit v případu vraždy své bývalé parťačky, do které je - zdá se - zapleten jeho kolega z oddělení Tom Waaler.
Přesto na počátku Pentagramu nacházíme Harryho v neutěšeném stavu. Opustila jej jeho láska Ráchel, většina kolegů ho považuje za blázna posedlého konspiračními teoriemi, dokonce i jeho šéfovi asi definitivně dochází trpělivost. Jediné, co se Harrymu zatím daří, je postupné uchlastávání se k smrti. Do Osla dorazila vlna veder, většina sboru má dovolenou, a když je tak v jednom bytě nalezena mrtvola ženy s useknutým ukazováčkem, nezbývá šéfovi oddělení vražd než pověřit vyšetřováním jediné dva detektivy ve městě – Harryho a Toma Waalera.
O pár dní později je nahlášeno zmizení herečky Lisbeth, ženy producenta Willyho Barliho, v jehož letní produkci My Fair Lady měla hrát hlavní roli. Když na policejní stanici dorazí v obálce Lisbethin useknutý prostředníček, je jasné, že v Oslu řádí sériový vrah.
Pentagram je podle samotného autora knihou, která se z celé série nejvíc soustředí na postavu Harryho Holea. Nejenže jeho problém s alkoholem je akutnější než dřív, ale hraje se tu i o jeho duši. Mefistofelská postava Toma Waalera mu totiž nabízí spolupráci. Ví, že Harryho důvěryhodnost u šéfů je momentálně na nule, a tak mu bez obav odhaluje tajnou síť současných i bývalých policistů, kteří bojují za spravedlnost, přizpůsobivost, svalnatost a vůbec všechny ty správné hodnoty, pro něž v dnešní přehnaně liberální společnosti není místo.
Výlet do braku
Tom jako správný ďábelský svůdce nabízí Harrymu světské statky (lepší plat), masíruje jeho křehké ego (oni dva přece patří k těm nejlepším, k posledním spravedlivým) a využívá jeho slabostí (co ostatně zbývá profláklému alkoholikovi jiného než se přimknout k autoritativnímu vůdci). Síla Pentagramu je především v tom, že si čtenář až téměř do konce není jistý, kterou cestou se Harry vydá, jestli „dokáže říct ďáblovi ne“.
Jakkoli chceme věřit, že Harry jako skutečný správňák nemůže podlehnout jednoduchým a pohodlným řešením, přesto v nás hlodají pochybnosti. Kromě psychologického pitváníčka se samozřejmě dočkáme i napínavé detektivní linie korunované nečekaným zvratem, jak je pro Nesbøho typické.
Ve srovnání s předcházející Nemesis je Pentagram soustředěnější a přehlednější tím, že se omezuje na dvě roviny: hlavní osobní a o něco málo vedlejší detektivní. V obou rovinách příběhu odkazuje na slavné a staré literární motivy – zmíněný mefistofelský motiv doplňuje parafráze Pygmalionu v detektivní linii.
Zatímco Pentagram, respektive celá holeovská série, představuje v podstatě seriózní detektivku s mírným společenským přesahem, v Lovcích hlav Nesbø dokazuje, že se nebrání ani mnohem pokleslejší variantě krimirománu. Je sice pravda, že jeho tradiční překvapivé zvraty těsně před koncem příběhů mohou působit občas až lacině, zatím se dokázal udržet v mantinelech uvěřitelnosti.
V případě Lovců hlav se ale Nesbø pouští ze řetězu a užívá si naplno výlet do brakové literatury. Už prolog dává najevo, že se s námi autor nebude mazlit. Hlavní hrdina v něm pronáší monolog, jenž by se dal shrnout slovy: „Jsem vrah, brzo umřu, kolem mě kape krev a benzín, a tak vám musím honem povyprávět svůj příběh“. A jak řekne, tak udělá.
Přední norský headhunter (doslova lovec hlav) Roger Brown má skvělé výsledky, exkluzivní manželku a komplex méněcennosti ze své 168centimetrové výšky. Při výběru vhodných uchazečů pro nejvyšší manažerské pozice používá 9stupňový výslechový model FBI a zakládá si na tom, že každého brzy prokoukne. Nechce mít se ženou dítě, aby se nemusel dělit o její lásku, tak aspoň sype peníze do její ztrátové galerie. Na což si přivydělává krádežemi obrazů v bytech svých klientů.
Za málo peněz příliš policie
A pak mu osud přihraje opravdu velikou rybu. Bývalého manažera nizozemské firmy, kterého by mohl výhodně „prodat“ norskému výrobci navigačních systémů. Jmenuje se Clas Greve, má vizáž árijského poloboha a v bytě po babičce právě objevil ztracený Rubensův obraz.
Je zbytečné prozrazovat další podrobnosti ze spletitého příběhu plného zvratů, ale nechybí v něm snad žádná z typických rekvizit brakových románů. Dočkáme se zběsilých honiček, překvapivých odhalení, převratných vynálezů, bouraček, sexu, dokonce i mrtvol, které se nečekaně probírají k životu. Nechybí krev, mužská i ženská ejakulace, koupání ve výkalech a jiných tělních tekutinách.
Nesbø tu nezapře ani svoji lásku k filmům, Lovci hlav jsou tak sledem výrazných akčních scén proložených úvahami a ironickými poznámkami na adresu (tehdy ještě) spokojeně rostoucí kapitalistické společnosti. Roger Brown je sice hajzlík, ale je také vtipný a může nám i díky svému zlidšťujícímu komplexu méněcennosti být relativně sympatický. Hlavně proto, že jeho protivníci jsou ještě daleko větší zmetci, navíc bez smyslu pro humor.
„Ferdinand byl neuvěřitelně nedbalý na to, že byl homosexuál. A neuvěřitelně homosexuální na to, že byl lovec hlav.“ - „Přitom jsem soustředil myšlenky na svého otce v otevřené rakvi během pohřbu, což byla metoda, která se ukázala být efektivní proti předčasnému výronu semene.“
A uznejte, někomu, kdo dokáže navíc takto vystihnout personální nouzi norské policie, můžeme odpustit i jisté nedostatky: „Velrybí dvojčata oblečená do identických uniforem a s identicky nakroucenými knírky. Bylo to prostě za málo peněz příliš policie.“
Nesbø si v Lovcích hlav neustále pohrává s extrémy, často na hranici parodie. Některé scény jsou chvílemi už tak „přes čáru“, že jsou až neodolatelně groteskní (čehož zjevně využívá i filmová adaptace, k radosti mnohých recenzentů). I Nesbøho „autorský podpis“ – překvapivý zvrat těsně před koncem – je v Lovcích hlav doveden do extrému.
Jako by tím spisovatel dával najevo, že si je dobře vědom brakové povahy svých oblíbených postupů a chtěl si trochu odpočinout od „seriózní“ literatury. Pořád ale zůstává výborným vypravěčem a vtipným glosátorem. I když na Lovce hlav by si měli dát pozor ti, kteří vše, co jen zavání pokleslejším žánrem, nemají rádi a špatně snášejí nadsázku v detektivkách.
A pro všechny chladné i zapálené fanoušky tohoto norského autora dobrá zpráva. Chystá se americký remake Lovců hlav a Kniha Zlín na příští rok připravuje vydání dalších dílů z holeovské série – Spasitele (jaro) a Sněhuláka (podzim). Právě anglické vydání Sněhuláka prý zaujalo režiséra Scorseseho natolik, že by chtěl natočit jeho filmovou adaptaci. Zdá se, že naše potřeby budou i nadále dostatečně zanesbovány.
Jo Nesbø: Pentagram. Překlad: Kateřina Krištůfková. 449 stran. Doporučená cena 369 Kč. Vydalo nakladatelství Kniha Zlín v edici Fleet, Praha 2011. -
