Goldflam není laskavý. Naštěstí
Arnošt Goldflam byl a zůstává nenápadným, zato zarputilým solitérem českého divadla. Groteskně-poetické hry píše bez ohledu na určující módu už od 70. let minulého století. Nejnověji se s jeho tvorbou můžete setkat v pražské Ypsilonce. Vratká prkna jsou po Ředitelské lóži a Dámské šatně už jeho třetí kus inspirovaný divadlem.
Dramatická gradace neplyne z bůhvíjak promyšlené fabulace, spíš z účinného pootáčení pohledu na každou z postav a z vyhmátnutí jejích slabostí. Živost hře zaručuje léty cizelovaná autorská poetika: střídání ironicky nahlížené současné reality, která sem proniká v drobných detailech, s občasnými fantaskními úlety, v rovině jazykové zase cit pro dobře odposlechnutý slang.
V prvním aktu jsme svědky dialogu stárnoucího, fyzicky nahlodaného herce Radka (Jiří Lábus) s nervózní manželkou Evou (Jaroslava Kretschmerová), která se šminkuje a očividně čeká, kdy za manželem zapadnou dveře. Už tady lze vychutnat Goldflamovu kompoziční hravost. Nejdřív Radek v hořkém monologu/dialogu odkryje nenaplněné herecké ambice, v následném výstupu Eva konejší identickými replikami svého milence - Radkova mladšího kolegu Vlastu - ve snaze dodat mu sebevědomí.
Další dějství nás zavádí na zkoušku. Komediální situace během zkouškového rituálu vrcholí jako balábile, v němž si Goldflam šťouchne do právě „frčících" inscenačních postupů: herci pod neúprosným diktátem cholerického režiséra Saši (trefně obsazený Jakub Slach) musí odehrát role ve stylu japonského pohybového divadla.
Závěrečný akt Vratkých prken pak vtipně využívá letité ypsilonkovské tradice, zpěvu a hry na nástroje - je situován na večírek, kde se slaví premiérový sukces. Goldflam-autor i Goldflam-režisér si spolu evidentně rozumějí. Projevuje se to v delikátním střídání bláznivých a zádumčivých poloh, ve spontánně působících kolektivních scénách i v načasování slovních i situačních vtípků.
Nenápadné přechody od reálného ke snovému pak poodkrývají, co je pod povrchem. Evidentní je to u Evy, již Kretschmerová hraje jako moderní domácí slípku. Po příchodu do divadelního zákulisí u ní však probublají na povrch neukojené tužby. Také kdysi toužila po kariéře herečky, a tak z ničeho nic sehraje popletenou pohádku o dvanácti měsíčkách. Divákovi se dostane hned trojího záblesku imaginace: autorské, režijní a herecké.
Jiří Lábus vede ústřední figuru herce Radka od počáteční ušlápnutosti až po výbuchy jevištního fanfarónství. Nenechá si ujít příležitost k drobné exhibici, ale často akcentuje ztišenost, aby dal vyznít únavě z věčného čekání na vteřinu pomyslného triumfu. Do závěrečného povzdechu nad mladými kolegy vkládá tolik trpkosti, až se nelze zbavit pocitu nadstandardního souznění postavy s představitelem.
Škoda jen, že u Radka a jeho rivala Vlasty autor vsadil na otřepaný motiv Hamleta jako věčné herecké mety; je to jedna z mála banalit, jíž se dopouští. Každopádně Vratká prkna potvrzují Goldflamovu znalost všech, kteří svůj život zasvětili divadlu, nebo se aspoň kolem něj nějak pohybují.
Podobně jako kdysi v Truffautově filmu Americká noc, ani tady není mikrosvět hrstky „bláhových umělců" idealizován, přesto je nahlížen láskyplně. Třebaže si autor a režisér v jedné osobě občas sebekriticky stěžuje, že se mu nedaří být dostatečně zlý, jeho pohled naštěstí nikdy není ani ulepeně laskavý, ale spíš pobavený.
Arnošt Goldflam: Vratká prkna. Režie Arnošt Goldflam, scéna Petra Goldflamová-Štětinová, hudba Milan Potoček, dramaturg Jaroslav Etlík. Česká premiéra 8. 4. 2011 ve Studiu Ypsilon, Praha. Hodnocení 80 %.
Boží mlčení v Dlouhé
Kromě diváckých tutovek využívajících všestrannosti hereckého souboru si Divadlo v Dlouhé pravidelně dopřává výpravy do exkluzivních hájemství. Po antice (Senekova Faidra) a baroku (Calderónův Lékař své cti) se režisérka Hana Burešová obrátila k Paulu Claudelovi. Francouzský básník a novátor dramatu není na českých jevištích častým hostem. Dříve byl nežádoucí kvůli náboženské orientaci, pro současné inscenátory je oříškem jeho kompoziční neobvyklost, myšlenková spletitost i poetický jazyk.
Hra Polední úděl z roku 1905, kterou si v Dlouhé z Claudelova odkazu vybrali, má tak intimně autobiografický základ, že autor dlouho nechtěl povolit její provozování. V Dlouhé si text nechali nově přeložit od Vladimíra Mikeše, jenž claudelovský volný verš kongeniálně přiblížil dnešku.
Příběh čtveřice Evropanů v atraktivních kulisách námořního putování do Číny počátku 20. století by se klidně mohl stát prostým dramatem milostného čtyřúhelníku. Mladý úředník Mesa (autorovo alter ego) se na cestě do Asie setkává s podnikatelem De Cizem, jeho ženou Ysé a jejich dávným známým Amalricem. Nezkušený Mesa se do vdané ženy zamiluje, vztah naplno zahoří po vylodění v Číně, kde právě vypuklo krvavé proticizinecky motivované povstání.
Claudel do dějové osnovy projektuje natolik drásavé osobní zážitky, vkládá do ní tak niterné pochybnosti o Bohu i sobě samém, že celek povyšuje na velkolepou divadelní báseň o hlubinách lásky i vášně a složité cestě k pochopení víry.
Pro drama postavené na slově vypracovala Hana Burešová minimalisticky čistý jevištní tvar, kde se herecká akce organicky prostupuje s výtvarným vjemem a hudebním podkresem. Diváci jsou usazeni na jeviště, herci hrají na forbíně i v sugestivně nasvěcovaném hledišti. V prvním dějství stačí scénografovi Martinu Černému umístit na okraj jeviště zábradlí, sedačky v sále ukrýt pod dlouhou plachtu a patřičně je nasvítit, aby vyvolal iluzi sluncem zalité lodní paluby na pozadí oceánu. Zároveň lze scénu dešifrovat jako metaforu lidského osudu v univerzálním časoprostoru.
V druhém jednání situovaném na čínské pohřebiště krycí plachta mizí a sedadla jsou nasvícena rudě. Výtvarný efekt umocňují dokonale padnoucí kostýmy Kateřiny Štefkové; nepopisné, a přece vycházející z dobové módy.
Čtyři aktéři večera hrají své party soustředěně, s dokonalou dikcí zdolávají tok volného verše, nezbytné je i fyzické nasazení, neboť režisérka jim s přesností předepisuje několik náročných pohybových akcí vrcholících krutou rvačkou mezi Mesou a Amalricem.
Hostující Marek Němec se s očividným zaujetím chopil úkolu ztělesnit mladého Mesu jako člověka zklamávaného ve víře i v lásce, přesto se nevzdávajícího dobrat se podstaty svého utrpení. Přirozeně se pohybuje v exponovaných polohách zjitřených citů, sváru těla a duše, a častého obracení se k mlčícímu Bohu.
Ysé Heleny Dvořákové prochází prudkými zvraty od kokety přes nevyzpytatelnou femme fatale po zdrcenou bytost zasaženou osudem. Miroslav Hanuš hraje Amalrica jako přímočarého živočišného dobyvatele, Miroslav Táborský De Cize pak jako neslaného nemastného měšťáka s duší neústupného podnikavce.
Polední úděl se svými estetickými kvalitami i hereckou koncentrovaností vymyká běžné divadelní produkci. Tříhodinová inscenace si žádá vstřícného diváka, který se nezalekne rizika, že se v přívalech claudelovských veršů občas ztratí. Ale stojí za to si tenhle exkluzivní zážitek dopřát; a to i v případě, kdy jsou vám otázky po boží vůli a božím mlčení na námořní míle vzdálené.
Paul Claudel: Polední úděl. Překlad Vladimír Mikeš. Režie Hana Burešová. Scéna Martin Černý. Dramaturg Štěpán Otčenášek. Premiéra 12. 4. 2011 v Divadle v Dlouhé, Praha. Hodnocení: 90 %.
