Recenze - Stalin ve třicátých letech vyvraždil ty, kteří mu předtím stáli pevně po boku při cestě k moci, Gottwald ten samý krok učinil na začátku let padesátých. Mao Ce-tung (v Bibli osamělého člověka překladatel Denis Molčanov, stejně jako u dalších jmen, používá Mao Zedong, tedy transkripci pinyin, což může čínských reálií méně znalého čtenáře zpočátku zmást - pozn. autora) vyvolal bratrovražednou občanskou válku na konci let šedesátých. Režimu začínal docházet dech, kulturní revoluce, která měla potírat staré myšlení, kulturu, modlářské obyčeje a zvyky, se stala nástrojem mocenského boje mezi komunistickými frakcemi. Nástrojem, kterým rudé gardy přivedly Říši středu ke krvavému střetnutí, kde každý bojoval s každým. Včerejší přítel skončil v opovržení, s nepřítelem ses začal objímat.
Beletrizované vzpomínky Gao Xingjiana s titulem Bible osamělého člověka si vzaly období krátce před kulturní revolucí a během ní za své. Začínají krátce před rokem 1997, kdy autor, exulant, přijíždí do Hongkongu na premiéru své divadelní hry.
Na pozadí očekávaných událostí (britská kolonie má být vrácena v roce 1997 pevninské, rozuměj komunistické Číně) a povzbuzen milostným poblouzněním, které v něm vyvolá Markéta, Němka s židovskými kořeny, se zálibou v sebetrýznění a pohrdající svým tělem, které už během dospívání okusilo tajemství, jež jinak přináleží poznat až dospělé ženě, začíná vyprávět příběh života, jež by se snad dal vměstnat do jedné věty o několika slovech - to nejcennější, co život člověku dává, je svoboda.
Svoboda myslet, svoboda konat o vlastní vůli (to dobré i to horší), svoboda vytěsnit to, co trýzní, i svoboda na trýznivé nezapomenout.
Gao Xingjian velmi dobře ví, o čem mluví. Svobody jej na dlouho zbavil režim, vzpomínek se zbavil sám - nejprve ze strachu ještě v Číně pálí své rukopisy a fotografie, poslední vzpomínky na bezstarostné dětství v rodině úředníka Bank of China, později vzpomínky potlačuje už jako emigrant, aby zaplašil bolest, kterou v něm začínají probouzet.
Život s maskou
Země, ve které vyrůstal, v nich zůstává místem, kde lidský život nemá žádnou cenu, ale zároveň místem, kde stárnoucí dramatik nechal své lásky, přátele a domov a kde za kulturní revoluce zažil události, které jej coby vysokoškolsky vzdělaného muže na dlouhou dobu degradovaly do podoby bezvýznamné součástky v soustrojí, které se začalo zadrhávat. Neustálý dohled, hrozbu vyšetřování rudými gardami, přátelé, kteří jej zapřeli, i přátelé, které zapřel on sám...
Žádná lidská mysl ale není natolik silná, aby boj s pamětí vyhrála. Gao Xingjian se vzpomínek, které tíží, zbavuje způsobem, jenž je mu nejbližší - životní výhry i poklesky (sám dlouhá léta, jak přiznává, aby obhájil svoji existenci v čínské společnosti, žil s maskou, která hrozila nahradit jeho tvář), svěřuje papíru, stejně jako neurovnané milostné touhy a vzplanutí, kterých bylo nepočítaně v Číně i mimo ni.
Ženy. Ty pro autora představují jistě mocný impuls k tvorbě, dávají mu životní sílu, jsou hnacím motorem jeho činů uměleckých i lidských. Gao Xingjian nikterak nezastírá posedlost ženským tělem a chtíčem, který jej často proti vlastní vůli přemáhá. Zároveň si uvědomuje, že stárne a život bez rodiny a potomků, v nichž by i nadále existoval, hrozí prázdnotou tím hlubší, čím více se blíží stáří. Ženy jsou jedním ze zásadních témat (nejen) uměleckého života Gao Xingjiana a v Bibli osamělého člověka tomu není jinak.
Nepodlehnout úzkosti
Xingjianův jazyk není snadno stravitelný. Není to instantní prefabrikát, kterým nás zásobují autoři a nakladatelé ve snaze vyjít vstříc uspěchané době, kdy číst knihy je často považováno za ztrátu času.
Autor, přestože píše o sobě samém, až na výjimky ignoruje vyprávění v první osobě, v celé knize nenajdete téměř místo, kde by o sobě hovořil jako o Já. Čtenáři na sebe ukazuje prstem (ty sis myslel, ty jsi udělal...), méně často, především pak v druhé polovině knihy, hovoří v osobě třetí.
Obě vypravěčské polohy střídá, stejně jako současnost a minulost, prostor veřejný a prostor vysloveně niterný, snový, v němž hledá odpovědi na otázky vyvolané blízkostí nedosažitelného domova.
Kniha je rozčleněna do jednašedesáti číslovaných (nepojmenovaných) kapitol, žádná struktura, žádná pevná osnova, která by čtenáři pomohla lépe se orientovat v ději. Což není nedostatek, nýbrž konstatování.
Bible osamělého člověka není knihou, již by bylo možné šmahem označit nálepkou "pro náročného čtenáře". Boj člověka o vlastní svobodu, síla nepodlehnout úzkosti nebo jí naopak dát volný průchod a nestydět se za ni, nestát se většinou, kterou vlastní strach stmelil ve zvířecí smečku, ničící vše kolem - Gao Xingjian předkládá před čtenáře příběh, který v jisté formě prožíval či prožívá každý z nás, kdo hledáme sebe sama a nacházíme nezřídka jen útržky života, který nám zvolna a nenávratně proklouzává mezi prsty.
Ale pozor, kdo by mezi řádky hledal plačtivé údolí a výčet životních proher, bude zklamán - Bible osamělého člověka je čistou esencí myšlenky, že navzdory nepříznivým vnějším okolnostem a omezením pramenícím z politických, společenských či třeba i tělesných útrap má každý člověk možnost volby být svobodný. Vnitřně svobodný. Tak je třeba Gao Xingjiana chápat a tak je třeba jeho knihu číst.
Gao Xingjian: Bible osamělého člověka. Přeložil Denis Molčanov. Academia, Praha, 2012.
