Multimediální umělkyně Milena Dopitová je vyrobila z vykrajovátek na perníčky, kovových špiček cukrářských zdobítek nebo pantů od dveří, které nechala zvětšit do nadreálné velikosti. Vznikly asi třímetrové plechové sochy. Na výstavě nazvané Příště u vás teď působí hrozivě a důvěrně zároveň.
Je to trochu jako vzpoura strojů, ale horší. Tady ožívají nabobtnalé předměty z domácnosti, něco, co má pokojně ležet v šuplíku kuchyňské linky.
Milena Dopitová je výraznou umělkyní. V 90. letech minulého století začala reflektovat ženský svět a jeho atributy, aniž by primárně toužila "řešit" feministická témata. Nový byl také její konceptuální přístup, pro který české galerie teprve hledaly místo. Absolventka intermediálního ateliéru Milana Knížáka na pražské Akademii výtvarných umění nikdy nebyla konvenční.
V koupací čepici
V roce 1991 vystavila dva fotografické portréty sebe a své sestry, identického dvojčete. Sobě i sestře přes vlasy přetáhla koupací čepici, mladé ženy jsou tak k nerozeznání.
K fotografiím rovněž patří dvě židle a stolek, vše potažené růžovým pleteným přehozem. Prvek měkkého, jemného, hřejivého - tedy ženského - se v pracích Mileny Dopitové objevuje často.
Stejně jako téma totožnosti, stáří a smrti. V roce 1995 vystavila sérii fotografií nazvanou Zeď přání, na které jsou nohy zemřelých. Na palci mají pověšenou cedulku, zdá se, že jde o identifikační kartičky, ale možná je na nich napsáno něco úplně jiného.
Z márnice pocházejí i pozdější soubory. Video nazvané Oholit, nalíčit sleduje úpravu zemřelého před pohřbem, série fotografií S, M, L, XL, XXL, Šaty do rakve zase představuje hromádky svátečního oblečení, které nebožtíkům přichystali příbuzní.
Přes šedesát
Konci života a lidské intimitě se věnuje i zřejmě nejznámější projekt Mileny Dopitové, který vytvořila opět se svou sestrou. Soubor fotografií a videí Sixtysomething, doplněný objekty motýlích křídel, poprvé představila roku 2003 v newyorské galerii Ronalda Feldmana.
Obě ženy se maskérkou nechaly proměnit ve stařeny. Šedivá paruka, přikreslené vrásky, šátek a pletená vesta proměnu dokonaly. Falešné stařenky spolu hrají na klavír, popíjejí kávu nebo tančí na opuštěném parketu v parku.
Sixtysomething byla Dopitové třetí americká výstava a vzbudila velkou pozornost, prý i pohoršení. V zemi vzývající věčné mládí se hra na stáří nelíbila.
Sixtysomething o dva roky později představila i pražská Galerie Švestka. A tam ji viděla Eva Riebová, kurátorka současné výstavy Mileny Dopitové v pražské MeetFactory. "Představa stáří byla tehdy vzdálená nejenom sotva dvacetileté návštěvnici galerie," vzpomíná Riebová v katalogu přehlídky.
"Stáří, ošklivost, umírání byly pro české kulturní a mediální prostředí pozdních devadesátých let poznamenaných boomem pornografie, plastických operací a stále narůstající adorací kultu dokonalého těla ne příliš atraktivním materiálem," doplňuje kurátorka, které se výstava právě proto vryla do paměti.
Hluché místo
Na Milenu Dopitovou si pak Eva Riebová vzpomněla ve chvíli, kdy uvažovala o změně v dramaturgii výstav MeetFactory. Dosud se tato nezávislá galerie na pražském Smíchově soustřeďovala na mezinárodní skupinové přehlídky mladých umělců.
"Zdá se mi, že lidé jsou už trochu unaveni kurátorskými přehlídkami. Také jsem si všimla, že ve výstavní nabídce je hluché místo. Zavedení umělci mezi čtyřicítkou a šedesátkou moc často nevystavují, galerie je neoslovují. Možná z ostychu, možná z obav, že by to nezaplatily. Ani velké instituce si jich nevšímají, protože na retrospektivu je ještě brzy," vysvětluje Riebová.
Když před rokem oslovila Milenu Dopitovou, pro umělkyni prý bylo důležité poznat výstavní prostor. "Hodně jej podle potřeb výstav obměňujeme, stavíme příčky. Nedávno jsme kvůli výstavě snižovali strop. Milena ale naopak chtěla prostor vyčistit, aby byl co nejpůvodnější," popisuje kurátorka.
Potom autorka přinesla několik figurek sestavených z vykrajovátek a začali se shánět zámečníci, kteří by podle nich dokázali vyrobit zvětšeniny. Výsledek je silný, sochy nahání obavy - paradoxně obavy z něčeho povědomého.
Ve spojení s názvem Příště u vás naskakují různé paralely. Mohou to být uprchlíci ze zemí, kam bychom jezdili na dovolenou, kdyby tam nebyla válka. Nebo ze zemí, jejichž přírodní suroviny jsme si zvykli konzumovat, ale bojíme se tamních obyvatel.
Zlatý terč
Chladnost monster z pozinkovaného plechu vyvažuje opět cosi měkkého. Červené koberce, na kterých stojí, se sbíhají, jako šipka míří k látkovému terči na zdi. Ten se třpytí zlatavě a hřejivě.
Výstava pokračuje v dalších dvou místnostech. V té nalevo jsou do rudých kusů látky, použitých jako závěsné šály pro cirkusovou akrobacii, zavěšeny kovové kříže. "Nemohla jsem přijít na to, co mi připomínají, až mi Milena prozradila, že jde o kryty na hořáky plynového sporáku," vysvětluje kurátorka.
Poslední místnost patří dvojprojekci s hudebním doprovodem. Autorkou skladby je Petra Gavlasová-Šuško, kterou výtvarnice Dopitová instruovala, jaké pocity si přeje navozovat.
I hudba vyznívá nejednoznačně, je těžké rozhodnout, jestli je její poslech občerstvující, nebo spíš nepříjemný. V nekonečné smyčce se strunné nástroje prolínají s alikvótním zpěvem.
Milena Dopitová: Příště u vás
Kurátorka: Eva Riebová
Galerie MeetFactory, Praha, výstava potrvá do 9. června.
Projekce ukazuje vodní vír, který narůstá a mizí. Doplňuje ji totožná sekvence promítaná pozpátku, takže vír se v ní točí na opačnou stranu.
Výstava Příště u vás je první ze zamýšlené série středně velkých autorských přehlídek zavedených autorů v pražské MeetFactory.
