Praha - Umění ve veřejném prostoru "zdobilo" ulice českých měst v éře normalizace i díky tzv. čtyřprocentnímu zákonu. Teď ožije v chystaném filmu Vetřelci a volavky.
Pro Českou televizi ho režíruje studentka FAMU Rozálie Kohoutová, měl by mít asi půlhodinovou stopáž a k vidění by mohl být na podzim na jihlavském festivalu dokumentárních filmů.
"V době normalizace existoval zákon, který nařizoval stavitelům, aby investovali čtyři procenta z rozpočtu stavby do umělecké výzdoby," vysvětluje Radim Procházka, producent dokumentu.
Jeho protagonistou bude Pavel Karous, absolvent pražské VŠUP a jeden ze spolutvůrců instalace Husákovo 3 + 1, která na loňském Designbloku představila typický sektorový byt normalizační éry.
Karous před časem začal fotografovat a katalogizovat pražské sochy z období normalizace. "Díky Pavlovi jsem si uvědomil, kolik takových soch znám a že bych se o nich rád dozvěděl něco víc," vysvětluje Procházka, proč se rozhodl pomoci se sháněním financí.
"Vysochaní politici se stávají oběťmi revolucí. Ale ptáci, matky s dětmi či nejrůznější abstraktní objekty a reliéfy, ty nám tady se svými zakódovanými vzkazy o povaze minulého režimu zůstávají," říká Procházka.
A autory zajímá, co s nimi bude. "Většinou se nebourají ani neopravují, v okolí jen přibývají sedlové střechy na původně plochých samoobsluhách a zmrzlinové barvy na zateplených fasádách."
Umění v architektuře dnes
"Je třeba odlišit dvě věci," říká architekt Roman Brychta z ateliéru Projektil. "Umění ve veřejném prostoru a umění v barácích. Mám zkušenost, že je v určitých momentech umění v architektuře chápáno jako obraz na stěnu, reliéf na stěně či na podlaze. Pokud se pustíte do progresivnějších myšlenek a pozvete kurátory, kteří vymyslí koncepční věci, jež doplňují vlastní prostor budovy, narazíte na to, že stavební firma, která budovu dodává, neví co s tím. Tady ale neplatí - když nevím, tak se zeptám. Tady když nevím, tak tam dám nějaké peníze. A to souvisí s tím, že pokud není zakotvena povinnost vyčlenit určitou sumu na výtvarná díla v budově, pak vždy bude dodávka tohoto díla až na konci vlastní realizace, a to se převážně všechny peníze utratily."Do osudů soch a jejich okolí se tak už dvě desítky let zapisuje současný režim, o jehož vztahu k minulosti i umění bude film rovněž vyprávět.
V 70. a 80. letech umění ve veřejném prostoru celkem pochopitelně stagnovalo. "Na druhou stranu snad nikdy v dějinách našeho státu nebylo pořádáno tolik soutěží," vysvětlují tvůrci.
Obrovské množství zakázek zajišťoval zmíněný zákon, který ukládal, aby každá státní stavba (drtivá většina všech projektů) uvolnila jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu na výzdobu.
Normalizační umění pochopitelně vyplodilo řadu kýčů a obludností, ale i velmi kvalitní díla reflektující aktuální světové trendy - třeba realizace Karla Malicha, Evy Kmentové, Karla Nepraše, Stanislava Kolíbala či Kurta Gebauera.
Sochy Karous rozdělil do kategorií podle přezdívek, které jim dala dobová lidová slovesnost. Dívka sedící v dřepu byla tak třeba lidem označena jako Ztratila klíče.Sochař v rámci optimalizace práce a maximálního využití materiálu vtěsnal tyto nahé nezletilé dívky do krychle, ne náhodou tyto sochy pak působí skličujícím pedofilním dojmem," říká Karous.
V ulicích lze potkat i Kyčelní kost mamuta, Triffidy či Vetřelce. "Vejce jako symboly plodivé komunistické síly a tvořivosti se paradoxně místní mládeží nazývají vetřelci podle perverzních a parazitických detailů, většinou namodelovaných uvnitř kokonů," říkají autoři.
Titulní Volavky pak zobrazují vodní ptáky rafinovaně kombinované s bazénky, vodními nádržemi a kašnami. název ale odkazuje i k metaforické rovině děl.
"Sochaři hráli se zadavateli dvojí hru, chtěli tvořit a nechtěli se zkompromitovat - volavky proto odlákávaly pozornost od jiné části tvorby či od nějakého odvážnějšího řešení konkrétní zakázky," uzavírají autoři dokumentu.
