Po schodech do patra pražského Domu U Kamenného zvonu se zřejmě nikdy nechodilo svižněji. Příchozím, kteří míří na výstavu o české avantgardě, teď do kroku z autentické nahrávky hraje Jaroslav Ježek svůj Bugatti step. A za prvními dveřmi bliká světácký film Svatopluka Innemanna, ve kterém Praha vypadá jako moderní, neony zářící metropole, jejímiž ulicemi se neustále promenují stovky elegantních mužů a žen.
Přehlídku nazvanou Devětsil 1920-1931 připravila pro Galerii hlavního města Prahy kurátorka Alena Pomajzlová ve spolupráci s dalšími odborníky.
Sestřih úvodního snímku z roku 1928 ve zrychleném tempu a často multiplikovaném obraze ukazuje esenci velkoměsta, základní inspirace avantgardně smýšlejících umělců 20. let minulého století. Neonové reklamy a rozzářené výklady osvětlují chodníky a na nich chodce, pro které bylo stejně samozřejmé nosit klobouky jako vyrážet za zábavou do ulic.
Kamera snímá rušnou křižovatku i četníka, který řídí provoz aut a tramvají. Nahlíží do kaváren, kde mezi stolky pobíhají úslužní číšníci, nebo za pulty obchodů, kde se činí prodavačky s krátkými navlněnými účesy.
Bez obvyklého textového úvodu výstava po pár krocích pokračuje sugestivním přednesem básně od Jaroslava Seiferta ze skrytého reproduktoru. Z dalšího místa expozice na monitoru blikají digitalizované stránky avantgardních časopisů a na jiné obrazovce se mrskají hbité nožky tanečnice v rytmu charlestonu. Je to filmová upoutávka na představení Osvobozeného divadla. Při defilé figur se na chvilku jako dva klauni objeví také Jiří Voskovec s Janem Werichem.
Zážitková výstava
Výstava o možná nejvýraznější kapitole českého umění minulého století je příjemně odlehčená, pestrá a vlastně zážitková. Je tu minimum kurátorských textů, Alena Pomajzlová se snažila v co největší škále postihnout žánry, jichž se avantgardní vize dotkly.
Kolik dohadování, zapálených diskusí, těžkých teoretických statí a manifestů bylo v pozadí, odkrývá především doprovodná kniha. Výstava "jen" ukazuje některé z jejích plodů.
Autorka trochu umenšuje prostor pro obrazy, které jsou s avantgardou hojně spojované a jejich vystavení není vzácné. Jen trojice nejvýznamnějších - Josef Šíma, Toyen a Jindřich Štyrský - tu jsou svými malbami zastoupeni velkoryse.
Vedle nich zůstalo místo pro fotografie, fotogramy a fotokoláže, scénografické návrhy i fotografie avantgardních scén. K nejvzácnějším divadelním exponátům patří záznam voicebandu Emila Františka Buriana. Podle dobového plakátu je voiceband "moderní sborová recitace" a ukázka na výstavě působí vhodně děsivě. Smíšený chór sugestivně přednáší báseň Zvon od Edgara Allana Poea v překladu Vítězslava Nezvala.
Manéž pro Osvobozené divadlo
Velký prostor v Devětsilu patřil také architektuře. Na výstavě nechybí návrh na budovu pro Osvobozené divadlo s kruhovým jevištěm, kolem kterého by diváci seděli ze všech stran jako v cirkusu. Autorem je Josef Chochol ve spolupráci se zakladatelem divadla, režisérem Jiřím Frejkou.
Nové budovy se ale Osvobozené divadlo nedočkalo, scéna byla součástí Devětsilu jen pouhý rok a půl. Potom Frejka odešel a s E. F. Burianem založil divadlo Dada. Osvobozené divadlo získalo jiný směr určovaný dvojicí Voskovec-Werich, kteří by nejspíš ani nestáli o manéž, vhodnou pro tanec a akrobacii.
Naopak k realizaci dospěl architektonický návrh obchodního domu Olympic od Jaromíra Krejcara. Je to dům dnes s pozměněnou fasádou stojící v pražské Spálené ulici, kde je jedním z nájemníků Divadlo Ypsilon. Původní návrh ve výstavním sále s nejvyšším stropem oživuje asi třímetrový model připomínající elegantní zaoceánský parník.
Zřejmě nejcitovanějším z avantgardních děl je obrazově-taneční báseň Abeceda, na které spolupracovali tři umělci různých žánrů - básník Vítězslav Nezval, tanečnice Milča Mayerová a zakladatel Devětsilu, teoretik umění a malíř Karel Teige.
Ten tanečnici vyfotografoval při volné improvizaci na téma jednotlivých Nezvalových básní a snímky s básníkovým textem graficky zpracoval do ikonické sbírky.
Deprivovaný kubismus
Devětsil, původním přesným názvem Umělecký svaz Devětsil, vznikl v říjnu roku 1920 a první roky byl jeho proklamovaným cílem rozchod s předválečnou modernou a hledání proletářského umění. To podle Teigeho mělo být zcela nové umění srozumitelné dělníkům. Tvorba měla být kolektivní a anonymní.
Teige zatracoval "hranatiny deprivovaného kubismu a strakatost vysíleného expresionismu". Dobrého slova neměl ani pro dadaismus a futurismus, což jsou všechno směry, bez jejichž vzorů se ani čeští, ani ostatní evropští avantgardisté neobešli.
"V první polovině dvacátých let se v Devětsilu neslo heslo, že umění přestane být uměním, a Teige prosazoval, že stejně jako rukopisy končí v koši, také originály obrazů patří do koše. Byla to demokratická myšlenka, že se díla budou tisknout v časopisech, na pohlednicích nebo v knihách. Tak by si umění mohl dovolit každý," řekla v rozhovoru pro Český rozhlas kurátorka Alena Pomajzlová.
Karel Teige svůj radikální pohled po dvou letech revidoval, nejdůležitějším zůstal důraz na propojení umění a života. Devětsil měl sesterskou odnož také v Brně, kde začal vycházet časopis Pásmo, jejž vhodně doplnil pražský Disk a ReD.
V knize, která k výstavě vznikla, se autorka Pomajzlová zamýšlí, proč Devětsil kolem roku 1931 skončil. Dochází k závěru, že velkou roli hrála politizace jeho členů.
Galerie Hlavního města Prahy už jednou zvala své návštěvníky na velkou přehlídku umělců Devětsilu, bylo to v roce 1986. Tehdy ji připravili kunsthistorici František Šmejkal a Jan Rous ve spolupráci s historikem architektury Rostislavem Šváchou.
Aktuální výstava o Devětsilu potrvá do 29. března. V rámci doprovodného programu se v koncertním sále v Domě U Kamenného zvonu 18. února představí soubor Bodyvoiceband. Uvede jevištní báseň Láska, vzdor a smrt od E. F. Buriana.
Devětsil 1920-1931
Dům U Kamenného zvonu, Praha, výstava potrvá do 29. března.
