Tři z pěti mladých autorů a autorek se představují prostorovými instalacemi, do kterých chystají performance a také zcela prozaické programy, jako je hlídání dětí, aby si rodiče mohli v klidu užít přehlídku. Buď tu finálovou, nebo některou jinou z nabídky Národní galerie, jež Chalupeckého cenu po dvou letech opět hostí od včerejška v pražském Veletržním paláci.
"Každý z finalistů se ve své práci vyjadřuje angažovaně, politicky nebo sociálně", říká ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová o pěti nominovaných umělcích Alžbětě Bačíkové, Lukáši Hofmannovi, Tomáši Kajánkovi, Kateřině Olivové a Adéle Součkové.
Národní galerie jim opět vyčlenila prostor Korza, tedy místo hned za prosklenou stěnou v průčelí Veletržního paláce. A stačí pohled z ulice, aby bylo jasné, že finálová výstava bude nabroušená.
Pravdivě a autenticky
Kateřina Olivová ke skleněné stěně jako do výkladní skříně přistrčila svůj akt v nadživotní, opravdu obří velikosti. Její ležící, korpulentní tělo posypané zlatými třpytkami je demonstrací nekonvenčnosti, tělesnosti, sebevědomí a také odkazem na desítky aktů, které jsou vystavené uvnitř Národní galerie. Na rozdíl od výtvorů slavných malířů a sochařů je akt Olivové absolutně neestetizovaný. Nepůsobí sice zvlášť přitažlivě, je ale pravdivý, autentický.
Kontrast nejlépe vynikne na videoperformanci, dalším vystaveném díle Olivové. Absolventka brněnského Ateliéru tělového designu je zachycena, jak nahá poskakuje, běhá, plácá se na zemi nebo předstírá zájem o vystavené obrazy a sochy v expozici Národní galerie věnované 19. století. Když natrefí na dílo zobrazující akt, začne se stylizovat do zobrazené pózy. Její nemotorné snažení je komické a vystihuje přepjatost a křečovitost ve figurální tvorbě, čehož bylo zejména v akademismu předminulého století vrchovatě.
Olivová přidává ještě další video, na němž parafrázuje happening Eugena Brikciuse ze 70. let. Brikcius se svými přáteli do omrzení přecházel po přechodech. Olivová to zopakovala, se skupinkou matek a otců s dětmi, na obzvlášť komplikovaných, stavebními pracemi omezených křižovatkách.
Tatáž umělkyně dále přichystala dětský koutek a v průběhu výstavy bude organizovat hlídání dětí. Chystá i několik jiných akcí pro veřejnost.
Návštěva konceptu
Také druhý z finalistů Lukáš Hofmann věnoval část svého prostoru hostitelské galerii. Do stálé expozice ve 4. patře Veletržního paláce umístil své video a zapůjčil si faksimile sochy Marnotratný syn od barokního umělce Matyáše Brauna.
"Má co dělat s identitou, lze to psychoanalyticky rozebírat," usmívá se nejmladší z finalistů Chalupeckého ceny, pětadvacetiletý student Ateliéru intermediální tvorby pražské Akademie výtvarných umění. Starou sochu obklopil ještě dalšími objekty. A byť instalaci prohlašuje za poloviční, dokud se 15. prosince neuskuteční výpravná performance, už teď je na co se dívat.
Od stropu visí průhledná stavební textilie, která obvykle přikrývá lešení. Hofmannovi se líbí polopropustnost materiálu, jenž jeho prostor odděluje od zbytku výstavy i světa, zároveň ale prosakuje dovnitř. "Je to rozvinutí performance, v níž jsem tuto síť dříve využil. S kamarádem jsme v noci kradli lešenářské sítě a potom - protože byly bílé - jsme z nich udělali svatební performanci," vysvětluje.
Jednu ze stěn Veletržního paláce pokryl Lukáš Hofmann lezeckými chyty, které ovšem mají podivné tvary, připomínající obnažené lidské svalstvo nebo například svazek střev. Jsou tu také tenké amorfní sochy ze skla. "Říkám jim Crack Pipes, byly vytvořeny ve spolupráci se skláři z Nového Boru," dodává umělec, který do výstavy umístil ještě oranžové tašky na sběr tříděného odpadu. "Význam ale není v odpadu, nýbrž v recyklaci ve smyslu cykličnosti - některé koncepty nebo atmosféra se opakují, znovu mě navštěvují," říká Lukáš Hofmann.
Pak přeskakuje k poslední části své instalace. Tou jsou 3D brýle, přenášející jedenáctiminutovou performanci: snové obrazy z podivných interiérů obývaných mladými melancholickými lidmi. "Je to malý objekt, který může nabobtnat, pokud si jej divák nasadí na hlavu a nechá se jím pohltit," vybízí Hofmann.
Jurta propojená se zdí
Komplexní instalaci s mnoha odkazy vytvořila také Adéla Součková. Její jurta z potištěného modrého plátna stojí uprostřed výstavy a ozývají se z ní české lidovky i předčítání. "Mým mottem je otázka, z čeho vznikají myšlenky. Často mám pocit, že mé myšlenky mi patří jen zčásti, protože jsou nějak společensky a kulturně podmíněné," říká umělkyně, která jurtu pomalovala primitivními postavami a symboly, jako by šlo o domov šamana.
Jedna z postav na ubruse, přehozeném na nízkém stolku uvnitř stanu, má vnitřnosti vyndané ven z těla. Jiným zase Součková nakreslila oči jinde než na hlavě. "Svět poznáváme nejen očima," komentuje to autorka a dále vysvětluje svou inspiraci. "Na jaře jsem dělala výzkum animismu v Indonésii. Hodně věcí, které jsem se dozvídala, bylo podobných tomu, co jsem znala ze středního Slovenska, kam jsem v dětství často jezdila. Také tam se život vztahoval ke krajině," vypráví autorka, kterou ta paralela udivila. Proto prý potřebovala evropsko-indonéskou zkušenost prozkoumat zblízka.
Součková vybrala několik českých lidových písní, které nechala nazpívat sedmdesátiletou zpěvačkou Janou Jonákovou. "Ty písně jsou krásné a poetické, ale většinou popisují život, jaký bych nechtěla žít. Je omezený a nesvobodný kvůli společenským normám, které jsou člověku diktované a nemůže se z nich vyvázat," popisuje.
Mezi písněmi ženský hlas rytmizovaně předčítá text. "Je to o svlékání se ze společenských konvencí," popisuje autorka, která svou jurtu považuje za místo, kde diváci mají projít "iniciací do fyzického zažívání přítomnosti".
K tomu by měl přispět happening, při němž diváci vytvoří z hlíny lidské orgány a ty pak symbolicky vrátí do nakresleného těla uprostřed jurty. Součková, absolventka Ateliéru malířství II na pražské Akademii výtvarných umění, chystá také dvě procesí na dny 24. listopadu a 16. prosince. Povedou od Veletržního paláce k Vltavě se zastávkou u Letenské zdi, kde už řadu let obměňují výstavy. V prosinci se tam objeví právě práce Součkové, tematicky propojené s její jurtou ve Veletržním paláci.
V jedné komoře zvuk, ve druhé obraz
Poslední dva finalisté Chalupeckého ceny Alžběta Bačíková a Tomáš Kajánek se představují audiovizuální prací. Podobnost ale končí u dřevotřískových projekčních komor - každý tvůrce obsadil jednu.
Bačíková, absolventka brněnské Fakulty výtvarných umění, se s vědeckou systematičností zabývá dokumentárním filmem, svá díla ale raději nazývá audiovizuální formou. Dává tak najevo, že i když to nemusí být na první pohled patrné, její přístup k natáčení je jiný, zkoumající podstatu filmu a jeho možnosti manipulace.
V případě projekcí ve Veletržním paláci to je zřejmé hned. Alžběta Bačíková objevovala možnost, jak film zpřístupnit nevidomým a neslyšícím. "Existují konvencionalizované způsoby překladu, audio-popisy filmu nebo tlumočení do znakového jazyka, ale to jsem nechtěla," říká umělkyně, která na to šla jinak.
Na svém patnáctiminutovém snímku nazvaném Setkání spolupracovala s nevidomou Terezií a neslyšícím Macem. Ti ve filmu nejen vystupují, ale také se podíleli na konceptu a scénáři. V hotovém snímku se oba mladí lidé setkávají v kavárně, konverzují, jedou spolu autem, tančí, míří do kina.
Obvyklá pointa podobných projektů není ale v tom, že lidé s handicapem mohou nacházet způsoby komunikace. Bačíková film roztrhla na dva: v jedné komoře běží pouze zvuk, ve druhé jen obraz. Je to překvapivý zážitek, pokaždé nekompletní, ale v bezpečných mantinelech filmu příjemný.
Projekce Tomáše Kajánka jsou naopak drsné a znepokojivé. Umělec, který nemluví o svých studiích na Akademii výtvarných umění, ale raději zdůrazňuje studium v samoorganizovaném kolektivu Ateliér bez vedoucího, pracuje s prostředím internetu. Nalézá v něm šokující příklady vypovídající o patologických tendencích.
Ty jsou zjevné, teprve když je autor vytrhne z digitálního proudu internetu a poskytne jim prostor v galerii. Nedávno například Kajánek vystavil funkční střelnou zbraň, kterou zhotovil na 3D tiskárně podle dat stažených z internetu. Zbraň z tiskárny ale nepodléhá žádným kontrolním opatřením, jako je tomu u obyčejných pistolí.
Pro finálovou výstavu Kajánek vybral dvě videa sdílená na YouTube. První, více než čtyřicetiminutové, se stalo virálem, i když původně nebylo určené ke sdílení. Dvě dívky během jízdy autem streamovaly s kamarádem, dlouhá videokonverzace ale skončila neštěstím. Řidička narazila do protihlukové stěny. Mobil nepřestal natáčet ani při dlouhých minutách, kdy je záchranáři vyprošťovali a utěšovali sténající zraněné před transportem vrtulníkem do nemocnice. Jedna z dívek nehodu nepřežila.
Záznam se dostal na internet, a někdo jej dokonce opatřil anglickými titulky. Stal se nejsdílenějším českým videem minulého roku.
Druhé video, které umělec vzal z prostředí YouTube a nyní ho vystavuje, má opačný osud. Anonymní autor sestříhal desítky záběrů násilí z televizního zpravodajství, načež je proložil ukázkami z filmů a populárních hudebních klipů. Dle svého mínění vytvořil jímavý pamflet burcující lidi k zastavení válek - v tom smyslu do svého videa také vepsal patřičné textové sdělení. To je ale nečitelné kvůli příliš rychlému střihu filmu.
"Ta videa spolu souvisejí," říká Tomáš Kajánek. "Je zajímavé, že materiál, který nebyl určený ke zveřejnění, dostal několikamilionovou sledovanost a reprezentoval Českou republiku, je to její exportní obraz za minulý rok. Druhé je videoesej, který pracuje s dopadem obrazů smrti, jimž jsme vystavováni. Přestože jeho autor apeluje, aby se video a jeho poselství co nejvíc sdílelo, na internetu úplně zapadlo."
Již 13.11. zahajujeme ve Veletržním paláci Národní galerie Praha výstavu Cena Jindřicha Chalupeckého 2018 – vernisáž / opening. Podívejte se na speciální video pozvánku, kterou připravila jedna z letošních finalistek, Alžběta Bačíková (Bibi Bičenko) a přijďte na vernisáž. Těšíme se!💥
Zveřejnil(a) Jindrich Chalupecky Society dne NaN. undefined NaN
Výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého má také letos zahraničního hosta. Je jím rumunská umělkyně a choreografka Alexandra Piriciová, která až do 25. listopadu bude v prostorách Veletržního paláce mezi 14. a 18. hodinou představovat svůj projekt nazvaný Křehké nástroje účasti.
Prostřednictvím těl skupiny performerů zpřítomňuje v paláci sérii historických okamžiků, například popravu rumunského komunistického prezidenta Ceaușesca a jeho manželky. Do představení, které již uvedla v Düsseldorfu, Petrohradě nebo v Berlíně, umělkyně pro Prahu přidala například obraz inspirovaný projevem Alexandera Dubčeka v roce 1968 po návratu z Moskvy.
Letošního laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého vyhlásí mezinárodní porota 17. prosince, výstava finalistů potrvá ještě do 6. ledna.
