Vídeň - Hubsi Kramar dokázal něco, co se obyčejně podaří jen ve scénáři k filmu, který si dělá srandu ze senzacechtivosti novinářů. Vídeňský režisér a skandalista, jenž před devíti lety nakráčel na ples ve vídeňské opeře v esesácké uniformě a výmluvně úzkým knírkem, tentokrát dokázal přitáhnout do pididivadýlka 3raum-anatomitheater s kapacitou 120 lidí pozornost všech světových médií.
Zahraniční televize žádaly o svolení k záznamu inscenace, u níž znali jen název. Ale to stačilo. Pension Fritzl. Jen díky tomu byla první tři uvedení v únoru zcela vyprodaná a obsazená takřka výhradně novináři; mezi premiérové publikum se nevešel ani režisér a první uvedení strávil v hospodě.
Vtip je v tom - a záhlaví hry "mediální satira" to jen potvrzuje - že to skutečné a skutečně dobré divadlo se neodehrává v bývalých prostorách Institutu pro veterinární medicínu, kde 3raum-anatomietheater sídlí, ale na stránkách novin.
Všechno je tu nějak jinak
To dokládá i nové uvedení hry, teď už s názvem Pension F. - protože jméno Fritzl se v Rakousku během kauzy stalo ekvivalentem anglického slova na N (Nigger) v americkém prostředí.
Pension F. je kabaretem, fiktivním televizním vysíláním ze sklepního studia, kde scénky z talk-show přerušují skladby zpívané neskutečně sexy travestitou, nebo parafráze na konkurz ze soutěže Superstar.
Ale všechno je tu nějak jinak. Starší žena, která přišla vyprávět o svých újmách, trpí tím, že ještě nikdy nebyla znásilněná, zatímco její kamarádka ano. Moderátor to patřičně opláče a zavolá ze zákulisí odbornici vizážistku, která dotyčné vytvoří adekvátní look.
Do soutěže Superstar se hlásí kluk, který rapuje vlastní píseň, v níž prosí matku, aby sebrala kuráž a utekla i s ním od otce, který je oba týrá. Porota si ho ale nevybere: má akné a kameře se nelíbí.
Do literárního klání se tu hlásí autorka s knihou: "Můj život stojí za hovno, ale mně přijde veselý." Když dočte ukázku, kterak byla zneužívána vlastním otcem, spíkr se jí zeptá: Mohla byste teď říct to veselé? Odpoví mu, že to přece bylo ono.
V Pension F. není ani zmínka o monstru z Amstettenu. "Možná jsme to měli udělat výpravnější a vystrojit Fritzlovi veselku s Nataschou Kampusch," žertoval před představením Kramar. Ale jeho útržkovitému vaudvillu jde v jádru jen o to popsat způsoby, jakými se média chápou témat.
Jeho krásný hlas se nesl do okolí
Ve scénkách ukazuje, co bulvární žurnalistika slyší, co ve skutečnosti slyšet chce, a jakým hlasům dá nakonec na svých stránkách prostor. Nejlépe to shrnuje skeč rozhovoru se sousedkou "netvora", kterou redaktor nejprve nabádá: "Bylo by dobré, abyste řekla, jaký nenápadný to byl člověk a že byste to do něj neřekla." Ona se pak sama rozpovídá o tom, jak krásně zpíval - vždycky když si nechal otevřené okénko koupelny, nesl se jeho hlas do širého okolí.
Ať se Pension F. ale snaží jakkoli, ať pro větší důvěryhodnost zapojuje neherce - opravdové lidi, kterým bylo ublíženo a oni nakonec představení srážejí nemotornými výkony - nedokáže se ani za mák přiblížit kabaretu, který před premiérou vyvolal bulvár Kronen Zeitung a zadarmo rozdávaný deník Heute.
Když totiž Kramar prohlásil, že chce na motivy Fritzlova příběhu inscenovat komedii, rozeběhla se na stránkách obou periodik takřka každodenní kampaň proti němu. Vysloužil si přízvisko "ekelhaft" a bulvární novináři si z ničeho nic vzpomněli na slovo "umění" - a začali tvrdit, že prý má svoje hranice.
"Ta hra bude odporná. Podívejte, jaký hnus vzniká za peníze daňových poplatníků," hlásal Kronen Zeitung. Tedy ty samé noviny, které celý předchozí půlrok z Fritzla doslova a do písmene žily. Kramar tak mezinárodnímu publiku odhalil - protože na vlastní kůži pocítil - podstatu bulváru, který vždy zastává ty nejkonzervativnější hodnoty, i když sám využívá ty nejnižší metody.
Sranda skončila, cizinci vypadněte
Kramar se v jejich očích dopustil neodpustitelné věci. Chtěl se s humorem (jinými slovy s otázkou a pochybnostmi) upozornit na jev, na němž bulvár ze všeho nejradši trénuje svoji morální (jinými slovy nezpochybnitelnou) převahu. Bulvár se nikdy neptá, vždy přenáší vinu na druhé, aby si pak mohl úlevně uplivnout.
Proto se někdo, kdo se chtěl zeptat, co ta senzacechtivost vlastně vypovídá o "Fritzlovi v každém z nás," stal v jeho očích okamžitě hnusákem, což z něj ale nakonec učinilo hvězdu světových "seriozních" médií. Že v centru stojí banální a zapomenutelná divadelní koláž, která Vrtěti psem nesahá ni po psí koule, je vlastně naprosto podružné.
Jak neschopný byl Kramar v Pensionu F. trumfnout realitu, se naplno projeví ve finále, kdy seriozně oblečený skrček prohlásí: "Sranda skončila. Cizinci vypadněte, turisti, jezděte k nám."
Jeho poskok zastřelí na pódiu přítomného černocha a současně s výstřelem se rozběhne skutečná teleshoppingová reklama na in memoriam kolekci písní Jörga Haidera. Jódlování korutanského hejtmana v kroji si prvních 7777 zájemců může objednat i na DVD.
Téhle prapodivně hořké pravdě se nakonec obecenstvo směje nejvíc, což je jen důkaz toho, že někdy vůbec není potřeba si cokoli vymýšlet. V duchu vídeňské psychoanalytické terminologie by se dalo konstatovat: Kramarovi se sice nakonec podařilo najít a otevřít dveře do temného sklepa kolektivního podvědomí, ale vypínač od světla už nenahmatal.
