Rozhovor - Yuda Braun je bývalý voják sloužící v pásmu Gazy, performer a White Soldier - bílý voják, který hlídkuje v ulicích západního a východního Jeruzaléma, v izraelsko-arabských městech, sídlištích a palestinských vesnicích. Nabarvený na bílo a s plnou výzbrojí staví do přímého kontrastu symboly míru, ochrany a radosti, ale také smrti, agrese a nesvobody.
"Věřím, že tam, kde politika selhala, se musí prosadit umění," říká Yuda Braun. Pokud byste čekali zaníceného aktivistu s fanatickou jiskrou v oku, nemohli byste být vzdálenější od pravdy. Yuda je obyčejný kluk, který pije pivo, kouří trávu, hraje basket, chodí do práce a žije úplně normální život. Jen je kolem něj válka.
Jeho instalaci máte možnost vidět až do soboty 22. června v Kavárně Mlýnská na Kampě. Do Prahy přijel na pozvání festivalu Dny Jeruzaléma, tedy vůbec první reprezentativní přehlídky izraelské kultury a Jeruzaléma za hranicemi země.
Aktuálně.cz: Nechystá se bílý voják projít i pražskými ulicemi?
Yuda Braun: Jsem bílý voják za každých okolností, ale ne, nechystám. Myslím, že to do Prahy nepatří. Nejsem Čech, nikdy před tím jsem tu nebyl, takže nevím, co bych tu jako voják měl dělat. Ze stejného důvodu nevystupuji v Tel Avivu. Vždy si musím umět odpovědět na otázku - jaké myšlenky chci sdělit a komu. Performance bílého vojáka je velmi lokální, velmi "izraelská". Je to moje reakce na společnost, ve které žiju. Češi tak nejsou a ani nemůžou být moje cílová skupina.
A.cz: Kdy se vlastně bílý voják poprvé narodil a vydal do ulic?
Na konci roku 2008. Byl jsem tehdy na umělecké škole a jedním ze zadání bylo vytvořit portrét. Měli jsme na to dva týdny, ale samozřejmě jsem si to nechal na poslední večer. Takže jsem půlku noci prochodil po městě, chytal se za hlavu a nevěděl, co budu dělat. Pak mi hlavou proběhla představa růžového vojáka stojícího na zdi. Takže jsem přišel domů, nabarvil se na bílo, protože růžovou barvu jsem neměl a v šest ráno jsem šel vzbudit spolubydlícího se slovy: "Vstávej, jdeme na misi." Šli jsme s kamerou Damašskou branou až na Staré Město a kolem nás chodily děti do školy, vojáci z noční směny, zametači chodníků a všichni na nás zvědavě koukali. Všichni se toho nějakým způsobem chtěli zúčastnit. Tehdy jsem to ještě nevnímal jako performanci, jediné, na co jsem myslel, bylo, že musím za dvě hodiny odevzdat úkol.
A.cz: Proč jste si vybral zrovna postavu vojáka?
Sloužil jsem v armádě tři roky a cítil jsem to jako správnou věc. Sloužit lidem a zemi, ke kterým mám sice hodně výhrad, ale které miluji. Každý, koho znám, narukoval. Válka se tu všech dotýká velmi osobně a je vidět na každém kroku. Jednu dobu jsem chodil do práce přes město. Cesta trvala asi půl hodiny a za tu dobu jsem potkal šedesát vojáků. Na tom je přece něco špatně. Když jste v Izraeli poprvé, vnímáte to jako bizarnost - chodíte po ulicích a spousta lidí kolem vás je ozbrojených. Po týdnu už si toho ani nevšimnete. Potvrdila mi to naprostá většina turistů, se kterými jsem se bavil během mé práce v hostelu. Netrvá to dlouho a člověk si zvykne. Jenže s tím já se nejsem ochoten smířit.
A.cz: Vás si ale lidé jistě všimnou...
Jasně, protože jsem nabarvený na bílo. Vytvářím postavu, kterou není možné ignorovat. Nejsem hipík, který hlásá, že bychom se měli odzbrojit, znám historii své země i politiku sousedních států, ale myslím, že bychom měli přehodnotit situaci jako takovou. Potřebujeme opravdu vojáky v ulicích? To je myšlenka, kterou se snažím sdělit, nemá na konci vykřičník. Naopak, je s otazníkem. Nenabízím řešení, nesedím v obleku v parlamentu a nemám patent na světový mír. Neposkytuju obecně platné stanovisko. Klidně bych mohl být květinovým vojákem, ale vím, že realita je přeci jen trošku složitější.
A.cz: Co máte proti hippies?
Jednou jsem byl součástí rozhovoru s Yoko Ono a ona byla přesvědčená o tom, že má řešení krize na blízkém východě. Židé a Arabové by si podle ní měli stoupnout každý na jednu stranu plotu a přes ten plot na sebe křičet, vyřvat ze sebe všechnu tu agresi a negativní emoce a pak si sednout ke stolu, jako my tady, a vyřešit to. A já se na ni koukal a v duchu jsem si říkal, ty šílená hippie, co ty o tom, co se tady děje, vůbec víš? Člověk si musí nejdřív zašpinit ruce, aby našel diamant. Musíš kopat pořádně do hloubky a hlavně musíš mít bezprostřední zkušenost.
A.cz: Jak na vás reagují lidé, kteří mají bezprostřední zkušenost?
Hodně dlouho jsem si vedl statistiku reakcí. Čekal jsem, že na konci budu schopen říct, že Židé reagují takhle a Arabové jinak, civilisté dělají to a vojáci tamto. Byla to má hypotéza. Realita je ale úplně jiná. Jako bílý voják jsem byl asi dvacetkrát v Damašku a reakce byly pokaždé jiné, ale pokaždé velmi silné. Jednou mě Arabové na ulici obstoupili, hrozili pěstmi a řvali na mě, podruhé mě pozvali do obchodu a s úsměvem mi nabízeli kávu a sušenky. Některým Židům se zase zdá, že podrývám morálku národa a nazývají mě antisemitou. Posílají mě žít do USA, když se mi v Izraeli nelíbí. Je to zcela legitimní reakce. Jsou naštvaní, stejně jako já.
A.cz: Měl jste jako bílý voják někdy problémy se zákonem?
Nikdy jsem nebyl ve vězení. Párkrát mě zatkli, ale nejdéle po pěti hodinách zase pustili. Teď už mám pro jistotu právníka, ale v podstatě nic nedělám, jsem civilista, neporušuju zákon. Dám příklad, společně s kamarádem jsme, oba jako bílí vojáci v plné výzbroji, přišli ke kontrolnímu stanovišti nedaleko Betléma a začali jsme ho natírat na bílo. Tím jsme ho zabrali jako svoje kontrolní stanoviště. A pak přišli vojáci z pochůzky a ptali se nás, co tam děláme, jenže my se jich začali ptát na totéž. Kdo nám dal povolení tam být? Kdo jim dal povolení tam být? Otočili se a odešli.
A.cz: Vážně?
Nejdřív ale zavolali policii, protože jsme civilisti. A policie řekla, že dokud nestojíme na silnici a neblokujeme dopravu, není to, co děláme, nezákonné a můžeme v tom pokračovat. Tak jsme začali zastavovat auta, kontrolovat řidiče, jejich doklady, obsah kufru. Donutili jsme je vystoupit z auta...
A.cz: A pak vás zatkli?
Ne, v tomhle případě ne. Nevím, jak bych vysvětlil tu dynamiku situace. Vždycky záleží na tom, proti komu stojíte. Reakce je pokaždé jiná. Za pět let, co vystupuju jako bílý voják, jsem se naučil tu situaci odhadnout. Jak udržet hranici napětí, kam ještě můžu zajít, jak dlouho ještě můžu tu situaci udržet ve své režii. Vždycky se snažím tu gumu napínat, co nejvíc to jde, aby vystřelila, ale ještě nepraskla.
