Kromě rostoucí hodnoty Toyeniných obrazů na aukčním trhu, jako když byla její olejomalba tuto neděli vydražena skoro za 50 milionů korun, sílí zájem o záhadnou surrealistku i mimo znalce výtvarného umění. Přispěly k tomu v roce 2021 výstava Snící rebelka, kterou pražská Národní galerie připravila s hamburskou Kunsthalle i pařížským Muzeem moderního umění, a loňská monografie Andrey Sedláčkové s podtitulem První dáma surrealismu, která se stala knihou roku v anketě Lidových novin.
Široký umělecký odkaz malířky kontrastuje s neexistujícím slovním výkladem, který by se dal rekonstruovat z deníků, rozhovorů či dopisů. Toyen programově neposkytovala interview, záměrně mytizovala osobní život, včetně svého původu, když tvrdila, že je dítětem bez rodiny. Stylizovala se také, jak na začátku své publikace uvádí Sedláčková, do role chudé umělkyně, tajemné bytosti a ženy bez milostného vztahu, přičemž ani jedno z těchto klišé se nezakládalo na pravdě.
Otázky vzbuzuje i samotný přerod dívky s civilním jménem Marie Čermínová v androgynní, nezávislou uměleckou bytost zvanou Toyen, provokující tehdejší společnost hrou s genderem. Oblékala se jako muž a během hovoru přecházela z ženského rodu do mužského. To však u moderních, emancipovaných umělkyň nebylo zas tak neobvyklé. Pod změněnou identitou na veřejnosti vystupovala třeba i ruská symbolistka Zinaida Gippius, používající mužský pseudonym.
Obě nová scénická zpodobení života Toyen pracují s principem postupného splývání reality a snu. Vychází přitom z premis uměleckého směru a životního stylu, k němuž se Toyen hlásila, surrealismu zdůrazňujícího podvědomí. Pod inscenací Švandova divadla nazvanou Štyrský/Toyen/Heisler je podepsaná režisérka Martina Kinská, faktograficky se inspirující knihou Andrey Sedláčkové, avšak pracující také s texty výtvarníka Jindřicha Štyrského, literáta Jindřicha Heislera či Dopisem vidoucím básníka Arthura Rimbauda. Pro kolowratskou novinku Toyen - Všechny barvy samoty, respektive pro její hlavní představitelku Milenu Steinmasslovou, napsala Milena Štráfeldová monodrama na základě svého tři roky starého románu o Toyen. Z něho do velké míry vychází režisérka inscenace Tereza Karpianus, byť i ona se hlásí k Sedláčkové a dalším zdrojům.
Štyrský/Toyen/Heisler
Smíchovská Toyen je žena pohybující se mezi dvěma muži i byty, garsonkami v Radlicích a na Žižkově. V jedné pobývá nemocný malíř Jindřich Štyrský, o kterého výtvarnice pečuje krátce před jeho smrtí, ve druhé, u ní doma, se před nacisty schovává básník židovského původu Jindřich Heisler. S ním umělkyně po válce v předtuše blížícího se komunistického puče opustí Československo, načež se po jeho náhlé smrti zkraje 50. let rozhodne zůstat v pařížském exilu úplně sama.
Režisérka Kinská svoji hru zasadila do válečného roku 1942, přičemž výchozí situace Toyenina rozhovoru s Heislerem tísnícím se ve vaně jejího malého příbytku odstartuje sérii obrazů na hranici reality a snu.
Věcná tíseň prosycená strachem z prozrazení, ale též vzrušivou vzájemnou blízkostí hrdinů přechází do horečnatého snění, v němž se prolínají útržky nikdy neuskutečněných dialogů mezi Toyen, Štyrským i Heislerem a ožívají jména či mikropříběhy jejich vrstevníků ze skupiny Devětsil nebo Osvobozeného divadla. Intenzivně jimi prosakuje každodennost nacistické okupace. A to až do finále, v němž je Toyen konfrontována s oním "strašlivým dobrodružstvím" zvaným samota.
Zdánlivě náhodné situace skrývají vnitřní dramatickou gradaci, kterou spolu s textem utváří jednotlivé scénografické vrstvy. Úvodní obraz pracuje s reálnou vanou, za níž se nachází stěna složená z bílých pláten různých velikostí. Její dekonstrukce odhalí divadelní oponu, na kterou se promítají klíčová surrealistická hesla. Nakonec obnažené útroby sálu, cihlový povrch stěn svírající úzké podélné pódium, využije revuální výstup třech zúčastněných. Postupné se propadání do hloubky jeviště slouží coby metafora propadnutí se do snu či přesunu ze stavu vědomí do nevědomí či podvědomí.
Kromě osudů trojice umělců výjevy prostupují konkrétní motivy jako úvodní koupelna asociující hygienu - odkazuje k továrně na mýdlo, kde Toyen pracovala jako mladá dělnice.
Text se nevyhnul jistým faktografickým dovětkům ze života protagonistů, v důsledku je však křehkou, poetickou materií, s níž režisérka, a hlavně herci nakládají nanejvýš empaticky. Převážně subtilními, intuitivními výkony dávají v duchu básnivosti zaznít slovu. Pro Toyen, ačkoli malířku, byla klíčová poezie, již vyjadřovala obrazem, koláží, ilustrací či právě vlastním životem.
Hlavní postava ve Švandově divadlu jako by snad byla psaná na tělo herečky Anežky Šťastné, přestože mezi ní a malířčiným věkem v daném období je rozdíl 14 let. Ostře řezanými rysy s hlubokýma tmavýma očima Šťastná upomíná Toyeninu tvář, v níž se něha snoubí s rozhodností. Pro potřeby inscenace zvolila hlubší hrudní tón dotvářející mužský element své figury. Jindřich Heisler v podání Marka Kristiána Hochmana je jemný, citově založený mladík, Štyrský hraný Jacobem Erftemeijerem spíše hlučnější, výrazově robustnější muž.
Všichni na jevišti dokonale souzní a ve svých jednoduchých kostýmech - s výjimkou Toyeniných úvodních pracovních modráků - složených z bílých košil a částí tmavého obleku vyhlíží jak z dobové černobílé fotografie. Éterické se snoubí s estetickým.
Divadlo
Martina Kinská: Štyrský/Toyen/Heisler
Režie: Martina Kinská
Švandovo divadlo, Praha, premiéra 27. března, nejbližší reprízy 9., 27. a 31. května.
Všechny barvy samoty
Také v inscenaci Divadla Kolowrat je nosným tématem samota. Toyen výrazně zestárla a zcyničtěla. Vidíme ji na sklonku pařížského pobytu jako ženu v ústraní, stále donekonečna vystřihující, a především fabulující svůj příběh.
Rozbuškou se stává dopis francouzského žurnalisty prahnoucího po detailech z jejího života. Několik otázek, které jí v listu položí, zapříčiní řetězec nahodilých, po vzoru surrealistické metody zdánlivě nesouvisejících obrazů. Do nich pronikají malířčiny touhy, sny a vzpomínky ožívající jejím popisem či zpodobením. Spolu s představitelkou Toyen Milenou Steinmasslovou je rozžívá záhadná bytost v zeleném elastickém trikotu, kterou hraje akrobatka a performerka Klára Hajdinová. V textu je označená jako Příšera, a když zrovna nemluví, pohupuje se na zavěšených šálách či jinak osciluje po scéně.
Avantgardisté včetně Toyen věřili, že kultura změní svět. Svou tvorbou často demonstrovali stírání uměleckých druhů a disciplín, avšak muselo to být provedeno s náležitou artistností. Divadlo Kolowrat sídlí v podkroví, vzdálenost od podlahy ke stropu není zrovna velká a simulovat v takových podmínkách novocirkusovou vzdušnou akrobacii je více než nešťastné.
Obdobně výstředně působí momenty, v nichž se Hajdinová silně zápasící se slovním výrazem pokouší o naplnění dramatické situace. Těch ale předloha obsahuje minimum a režie je ještě rozmělňuje mnohdy nepochopitelným, od jednoho nápadu k druhému těkajícím řešením. Bizarní výstřelky neospravedlní ani argument volné asociace.
Scénické úkony natolik ubíjejí text, že nakonec zaniká i postava samotné Toyen. Což je škoda, jelikož má-li v něčem inscenace oporu, pak právě v obsazení Mileny Steinmasslové, čerstvé držitelky Českého lva za výkon ve filmu Němá tajemství. Momenty, v nichž není nucena fyzicky přemáhat své tělo a pokoušet se do akce zapojit zavěšené šály, kdy naopak spoléhá na léta cizelovaný slovní projev, evokují úplně jinou, uvěřitelnou Toyeninu jevištní tvář.
Je-li její smíchovská verze harmonií pro oči, ta kolowratská je svým eklektickým nesouladem rozrušuje. Bílé šály - smotané, jako by symbolizovaly oběšence - spolu s mohutnou, pozvolna tající ledovou kostkou visící ze stropu doplňuje lodní kufr potažený nespecifickou chlupatou textilií, plyšové hračky připomínající genitálie či takřka současné vydání porno časopisu.
Inscenace nakonec rozrušuje i hranici mezi jevištěm a hledištěm, když Hajdinová coby kabaretiérka či moderátorka vyzývá publikum k surrealistické hře. Sál kolektivně licituje, zda-li je rajče víc žena, nebo muž a k jakému zvířeti by na první dojem přirovnal Toyen.
Jak je ovšem známo, surrealisté nebyli zrovna kovanými divadelníky. Touha této inscenace co nejvíc se přiblížit jejich nedramatickému vnímání divadla se ve finále jeví jako mylná.
Divadlo
Milena Štráfeldová: Toyen - Všechny barvy samoty
Režie: Tereza Karpianus
Divadlo Kolowrat, Praha, premiéra 26. dubna, nejbližší repríza 19. června.
