Toyen by jí za to nejspíš nepoděkovala. Na tajemnosti si zakládala a svou minulost dokonce sama upravovala. Snad by umělkyni usmířily empatie a živý styl, se kterým autorka uspořádala velké množství materiálu. A také skutečnost, že i přes pátrání v českých a francouzských archivech, v desítkách memoárů i nepublikovaných denících, ještě stále dost aspektů jejího života zůstává nevyjasněných.
Monografie s podtitulem První dáma surrealismu vyhrála předvánoční anketu Kniha roku Lidových novin a do výběru kulturních počinů roku 2023 ji zařadil britský deník The Guardian. Text doprovází přes dvě stovky reprodukcí a dokumentárních fotografií.
"Jsem překvapená, že paní, kterou před sebou vidím, je ostříhaná téměř jako muž a skoro také tak střízlivě oblečená. Má však ryze ženský svit oka a pohyby, tak přitulené k panu Štyrskému, že i když stojí metr od něho, je vidět, že k němu patří," líčí své setkání s Toyen okolo roku 1937 Lilly Hodáčová, milenka básníka Vítězslava Nezvala, blízkého přítele Toyen i malíře Jindřicha Štyrského. Citát je jedním z celé řady nepřímých důkazů, jimiž Sedláčková otřásá tradovaným mýtem, že nejslavnější surrealistický pár Toyen a Štyrský byli pouze pracovními partnery.
Autorka je přesvědčená, že malířka vztah tajila, podobně jako ze svého života zcela vymazala jiného milence: studenta pražské Akademie výtvarných umění Jana Slavíčka. Se synem impresionisty Antonína Slavíčka se seznámila na druhé galerii Národního divadla asi jako devatenáctiletá. Jejich vztah je možná nejpřekvapivějším objevem knihy. Nepíše se o něm ani ve Slavíčkově monografii, ve které se Marie Čermínová, jež si ještě neříkala Toyen, objeví pouze na jedné fotografii pořízené v Benátkách.
Andrea Sedláčková si jí všimla, stejně jako poznámky o nepublikovaných denících, a začala pátrat. Kontaktovala Slavíčkovu dceru, která jí půjčila otcovy zápisky, a v nich se všechno dočetla. Objevila také dosud neznámé fotografie. Jedna, malířčina tvář hledící klidně do objektivu, zdobí obálku knihy.
Se Slavíčkem - a také na jeho náklady - budoucí surrealistka podnikla své první zahraniční cesty. Nejprve po německých galeriích, potom jeli do Itálie a nakonec do Dalmácie, dnešního Chorvatska.
Známost rovněž vysvětluje romantickou historku o tom, jak Toyen během prázdnin na pláži u Jaderského moře náhodou potkala pohledného Čecha, který stál u stojanu a maloval. Jindřich Štyrský tam pobýval se spolužákem Jiřím Jelínkem a třetí spolužák Slavíček se k nim zřejmě zcela plánovaně přidal spolu s nakrátko ostříhanou dívkou. Tehdy si nechávala říkat Manka a Slavíček ji ve svých pamětech popisuje takto: "Byla to tenkráte dívka velmi hezká a silně citově založená, ale na venek se chránila jakýmsi mužatským vystupováním, nosila například široký černý starý klobouk. Nepodobala se jiným slečnám, protože o sobě hovořila v první osobě mužského rodu."
Slavíčka bylo snadné ze vzpomínek vymazat nejspíš proto, že neměl pochopení pro avantgardní sklony, ve kterých naopak Toyen a Štyrský souzněli. Společně usilovali o přijetí do pražské umělecké skupiny Devětsil. Tam se seznámili se všemi nositeli dnes učebnicových jmen: Karel Teige, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Jindřich Honzl a další. Při jejich častých posezeních v Narkavu - Národní kavárně - se zrodil i pseudonym Toyen.
O jeho vzniku Andrea Sedláčková sesbírala snad všechny existující historky. Podle té nejčastěji udávané básník Jaroslav Seifert napsal na ubrousek jméno, jež malířka hned přijala za své. Jinde se tvrdí, že nad její mužskou vizáží kdosi prohlásil "to je on".
Sedláčková uvádí ale také méně známou verzi. Velmi mladá malířka, která si nepotrpěla na řečnění a nechávala mluvit spíš druhé, se občas přece jen do hovoru vložila. Svůj proslov pak zpravidla končila slovy: "To já jen tak." Podle pamětníků to prý znělo jako "toajen tak".
Kniha krásně popisuje počátek její příslušnosti k surrealistům, kteří své členství ve skupině brali smrtelně vážně. Nejprve pražská skupina a po definitivním přesídlení do Paříže v roce 1947 tamní surrealisté se pro Toyen stali více než rodinou.
"Toyen pravidelnou schůzku se surrealisty za žádnou cenu nezmešká, představuje pro ni jedinou jistotu ve světě, ve kterém se pohybuje bez finančních jistot a rodinných pout," píše autorka zdůrazňující, jak přirozeně umělkyně mezi surrealisty zapadla, "jako by konečně vstoupila do domu, který na ni celý život čekal".
Stalo se to v květnu 1933 poté, co se Vítězslav Nezval vrátil z Paříže celý omámený setkáním s otcem surrealismu, básníkem Andrém Bretonem. Nezval se rozhodl okamžitě založit československou skupinu, do které Toyen vstoupila se Štyrským mezi prvními a s nadšením. Na rozdíl od dalších pražských členů, například divadelního režiséra Jindřicha Honzla.
Autorka cituje z jeho nepublikovaného deníku a tím rekonstruuje část debat, jaké vznik surrealistů provázely. Jsou to bizarní detaily, třeba kterak se teoretik umění Karel Teige dohaduje s Nezvalem, jestli je pro něj důležitější komunismus, nebo surrealismus. "Ale Breton je pro mě víc než Lenin," brání se podle Honzlových zápisků básník, jenž by prý teď, co zná surrealismus a hlavně Bretonovy teze, nejraději přepsal všechny svoje knihy.
Jaký paradox, když o pár stránek dál je čtenář "svědkem" hořkého rozzuzlení debaty Teige - Nezval. Zatímco ten první v říjnu 1951 po neustálém politickém nátlaku předčasně umírá a jeho dvě přítelkyně páchají sebevraždu, komunistický prominent Nezval hned druhý den v limuzíně přijíždí do jeho bytu. Zřejmě obhlédnout, zda tam není něco, co by ho kompromitovalo.
Velkým přínosem knihy o Toyen jsou pařížské kapitoly. Andrea Sedláčková od roku 1989 žije střídavě v Paříži a Praze, a tak se suverénně pohybuje v obou prostředích. Vyhledala všechna místa, kde výtvarnice pobývala. Zavítala nejen do miniaturního přízemního žižkovského bytu, v němž celou druhou světovou válku ukrývala židovského básníka Jindřicha Heislera, ale také na pařížské adresy, kde Toyen po emigraci zpočátku rovněž s Heislerem žila.
Francouzská metropole měla být překvapivě jen přestupní stanicí. Dvojice uprchlíků před komunistickým režimem, jenž podobně jako předtím nacismus zavrhl surrealistické umění, si plánovala život v jižní Americe. Malířce se ale nedaří převést peníze z dědictví a prodeje svých děl. Život v Paříži je tíživější, než Toyen čekala.
Přátelství s Andrém Bretonem, s nímž se téměř denně vídá v kavárně na Place Blanche při podvečerních setkáních surrealistů, jí přidává jistý věhlas. Surrealismus je ale už za zenitem, Toyen se dočká několika výstav, příliš úspěšná nicméně není.
Sedláčková popisuje samotu, do které se malířka propadá. Prohlubuje ji nejen špatná francouzština, ale také odchod přátel.
V roce 1953 zesnul Jindřich Heisler, druhý blízký muž jejího života po Jindřichu Štyrském, který zahynul v Praze už během okupace. Potom si smrt bere jejího přítele, básníka Benjamina Péreta, a nakonec roku 1966 umírá Breton. Bez něj se surrealistická skupina brzy rozhádá a rozpadne.
Mlčenlivá malířka, která na pravidelné kavárenské schůzky chodila vždy s hodinovým zpožděním - vyhovovalo jí, že všichni jsou již usazení a ona si může přisednout jen tak k rohu stolu - přichází o svou každodenní náplň, a hlavně o pomyslnou rodinu.
I tak si najde záchytné body. Je tu básník Radovan Ivšić a jeho partnerka, básnířka Annie Le Brun, kteří vedou nakladatelství, a Toyen ilustruje jejich knihy. Jsou tu manželé Veltrusští, čeští emigranti, kteří ji pravidelně zvou na nedělní oběd. A často se najde přítel, jenž malířku doprovodí do kina, většinou na nekonečné erotické projekce, v Paříži tak populární.
Vdova po Bretonovi nabízí, aby se Toyen přestěhovala z neutěšeného hotelového pokoje do jeho bývalého ateliéru. Kromě více místa a levnějšího podnájmu malířka získá i koupelnu. Po mnoha letech se nemusí chodit mýt do veřejných lázní.
V šedesátých letech se začne ozývat také její vlast. Přijíždějí kurátoři s nabídkami výstav a monografií. Národní galerie v Praze a další instituce ruší embargo na surrealistické umění, nakupují obrazy od Toyen, které - jak si všímá Sedláčková - nabízejí hlavně vdovy prvorepublikových přátel, jež malířka obdarovala. Sama Toyen ale plátna prodává jen zřídka, byť má ve Francii zájemce.
Kniha Toyen - První dáma surrealismu zpřesňuje a také objevuje nové informace o životě záhadné surrealistky. Není však pravda, jak v předmluvě píše kunsthistorik Karel Srp, že je to první biografie o ní. Spisovatelka a scenáristka Milena Štráfeldová už před třemi roky vydala beletrizovaný životopis To je on - O té, co si říkala Toyen. Štráfeldová ostatně figuruje také v seznamu poradců, kterým Andrea Sedláčková ve své knize děkuje.
I když šlo o výrazně kratší, 350stránkovou prózu, ve které Štráfeldová fabulovala, i ona vycházela z mnoha reálných zdrojů a vlastní badatelské práce. Nebylo by spravedlivé ji mezi biografie nezahrnout. Obzvlášť pražské zázemí a osobnosti obklopující Toyen v dětství vykreslila podrobněji než aktuální biografie. Štráfeldová už před Sedláčkovou také popsala malířčinu rodinu, rodiče i sestru se švagrem.
Naopak v části věnované pařížskému exilu je Andrea Sedláčková nedostižná. Uvádí děje a souvislosti, které Štráfeldová neznala. I tak se obě autorky v některých momentech potkávají doslova. "Nebyl náhodou Žid?" ptá se v obou biografiích doktor, vyplňující úmrtní list básníka Jindřicha Heislera, a dodává: "Ti teď umírají hodně na srdce."
Andrea Sedláčková, jež v roce 2022 dokončila také dokumentární film Toyen, baronka surrealismu, pracovala na knize tři roky. Dostala se prý dál, než doufala. Jednou z věcí, na které je pyšná, je otázka malířčiny chudoby. "Povedlo se mi doložit, že byla schopná se o sebe dobře postarat. Byla skromná, protože se tak rozhodla, a ne, že by musela," uvedla.
Kniha
Kniha
Andrea Sedláčková: Toyen - První dáma surrealismu
Nakladatelství Prostor 2023, 576 stran, 1497 korun
