Londýn (od našeho zpravodaje) - "Stojím venku ve tmě a přemýšlím, jak jsem mohl tak zestárnout," zpívá pětašedesátiletý Robert Smith do monumentálního zvuku. Desetiminutovou kompozici Endsong dopředu posouvají pomalé, těžké údery bicích, plyne na plochách syntezátorů. "Zůstal jsem sám / Na konci každé písně jsem sám a nemám nic / Nic, nic," opakuje frontman ve finále skladby, kdy se naléhavost v jeho hlasu mění na odevzdanost.
V londýnském klubu Troxy právě končí první část večera, ve které The Cure zahráli své nové album Songs of a Lost World od začátku do konce. Stalo se tak poprvé a velmi pravděpodobně naposledy.
Dovnitř se vejde lehce přes 3000 lidí, což pro kapelu, která v Praze předloni zaplnila O2 arenu, představuje komorní vystoupení. Koupě lístků připomínala loterii, zmizely během několika vteřin. Protože elitářství se ale The Cure příčí, jak Smith sdělil časopisu Rolling Stone, rozhodli se show přenášet živě a zdarma na YouTube. Záznam už nasbíral přes milion zhlédnutí.
Výjimečnost okamžiku umocňuje nedávno zrekonstruovaný sál ve stylu art deco. Zvuk je krystalicky čistý. Troxy sice stojí daleko od centra Londýna, patří ale mezi nejkrásnější hudební prostory v anglické metropoli. Otevřelo roku 1933 coby kino, jako první film se zde promítal King Kong. Teď tu publikum sleduje drama obdobných rozměrů. Akorát že The Cure k monumentálnímu dojmu nepotřebují obří opice, dokážou ho vytvořit z obyčejných lidských pocitů a melancholických melodií.
Zůstal jen krvavý měsíc
"Stojím venku ve tmě a zírám na krvavý měsíc / Vzpomínám na své naděje a sny / A přemýšlím, co se stalo s tím klukem a jeho světem," zpívá také Robert Smith v Endsongu, jednom ze svých nejosobnějších. Inspiroval ho zážitek z noci roku 1969, kdy Apollo 11 letělo na Měsíc. Hudebníkovi bylo deset let a jako mnozí si myslel, že dosáhne čehokoliv, co si zamane. Z mladosti a optimismu zůstala jen vzpomínka na rudý měsíc, který mu teď v Troxy svítí za zády.
Nové album Songs of the Lost World chtěl vydat už v roce 2019, frontman ale jako by hledal odvahu jej zveřejnit. Stále ho upravoval, každá další zmínka o odkladu už působila jako vtip. The Cure nicméně nové skladby průběžně uváděli na koncertech a testovali odezvu. V Londýně tak ve světové premiéře zní jen tři z osmi nových písní.
Večer otevírá Alone, první skladba z desky. Smithův hlas se stejně jako na nahrávce ozve až po více než třech minutách, což je přitom v hudebním průmyslu doba označovaná za dokonalou stopáž rádiového hitu. Ve Smithově světě stačí akorát na předehru. Mimoděk to ilustruje, jak moc The Cure nepatří do současného světa, ve kterém lidé prstem na obrazovkách mobilních telefonů přeskakují mezi videi o několika vteřinách. The Cure na londýnském koncertu pomalu, procítěně a soustředěně budují každou skladbu. Slova potřebují čas.
Basista v kožichu
Když Robert Smith ve třetí položce večera A Fragile Thing začne hrát sólo na kytaru, jen svěsí hlavu a kouká si pod prsty. Působí, jako by si brnkal doma v pokoji, beznadějně vyprodaný klub před jeho očima zdánlivě mizí. A pryč se zdá být i bezmála půl století trvající kariéra, během níž The Cure změnili život milionům lidí po celém světě. Na pódiu stojí chlápek s rozčepýřenými černými vlasy, který hraje s kamarády.
Civilní dojem umocňuje strohá scéna. Souprava bubeníka Jasona Coopera je umístěna na obyčejných praktikáblech, kolem je rozestavěná aparatura. Až na projekci rudého měsíce tu nejsou žádné dekorace či kulisy, jen nápis Bad Wolf odkazující k entitě z britského sci-fi seriálu Doctor Who. Televize BBC ho natáčí od roku 1963 a baskytarista Simon Gallup patří k jeho velkým fanouškům.
Čtyřiašedesátiletý Gallup má na sobě kožich s leopardím vzorem, který v dalším dějství odkládá. Basa mu zůstává zavěšená hluboko pod pasem. Zvlášť ve vyšších tónech jeho linky znějí jako tahání řetězu o okoralý beton. Nové písně obrazně řečeno nadnáší oblaka syntezátorů, Gallup je však s bubeníkem vážou k zemi.
"Tudy přijde něco zlého / A připraví to mého bratra o život," zpívá Robert Smith do repetitivní klavírní melodie I Can Nеver Say Goodbye. Dlouho se s ní trápil, nakonec zvolil tu nejpřímější cestu a popsal noc, kdy před dvěma lety zemřel jeho bratr Richard.
Právě starší sourozenec Robertu Smithovi v dětství ukázal, jak hrát na kytaru. Ve čtrnácti ho pak přizval do první kapely, jmenovala se The Crawley Goat Band a své místo v ní měla také jejich sestra. Když o tom teď zpívá, sál spíš fascinovaně přihlíží, než aby se extaticky vlnil. Přesto následují bouřlivé ovace. "Uvidíme se za chvilku," vyhlašuje Smith stroze pauzu a šestičlenná formace odchází za plentu.
Robert Smith neumí hrát koncerty kratší než tři hodiny a londýnské Troxy nebude výjimkou. Publikum od této chvíle čekají další tři dějství, průlet precizně vybranými hity a raritami.
"Včera jsem tak zestárl, až jsem měl pocit, že můžu umřít / Včera jsem tak zestárl, že se mi chtělo plakat," zpívá Smith později v hitu In Between Days z roku 1985. Strach z tikajících hodin se táhne celým repertoárem The Cure.
Existenciální trauma ze života, do kterého jsme uvrženi s vědomím nevyhnutelného konce, zpracovává v písních pořád dokola. Jenže londýnským klubem se zrovna rozlévá radost a vzrušení.
Proti času jde především Smithův hlas. Na albu i naživo zní úplně stejně jako na jejich debutu Three Imaginary Boys z roku 1979. Až při pohledu na zpěváka jsou přibývající léta vidět, obraz ale nelícuje se zvukem.
"Kdo se zajímáte o fast fashion, mohli jste si všimnout, že mám na sobě košili z dob Disintegration," zavtipkuje po další písni Smith. Právě ke zvuku a naléhavosti tohoto alba z roku 1989, mnohými považovaného za jejich nejlepší, se The Cure na novince vracejí.
Zhruba v půlce koncert přerůstá ve večírek, už i lidé na balkonu tančí. Z kapely nadobro padá nervozita z prvně hraného materiálu. Při letitém hitu Friday I'm in Love hlavní postava večera špatně nastoupí do sloky, jako by ze samého nadšení ztratila nit. Spoluhráči se hledají, nakonec ale song zase nahodí do správných kolejí. Ke cti jim slouží, že zkažená píseň zůstává na internetovém záznamu v nezměněné podobě. Hvězdné manýry a retuše do světa The Cure nepatří, chybovat je lidské.
Takový koncert jako v Troxy sice Praha nezažije, přesto nelze vyloučit, že se The Cure také do Česka ještě vrátí. Robert Smith nedávno odhalil plány do budoucnosti: činnost kapely chce ukončit u příležitosti jejího 50. výročí, které připadá na rok 2028. Možná prý budou hrát ještě rok nato, kdy Smith oslaví sedmdesátiny. Pak chce introvert, který se celý život rozdává druhým, už spíš mlčet. Album Songs of a Lost World i londýnský koncert ukazují, že jeho hlas bude chybět.
