Hraný film nazvaný Tatami, který právě promítají česká kina, vznikl v režii izraelsko-íránské dvojice. Nikoli však za podpory obou režimů: izraelský rodák Guy Nattiv ho vytvořil s íránskými exilovými kolegy včetně spolurežisérky a herečky Zar Amir Ebrahimi. A jako by už tento fakt předznamenával, že půjde o silné politické gesto.
Černobílé drama natočené v takzvaném akademickém ořezu, tedy takřka čtvercovém formátu, od počátku využívá stylizace, aby se upnulo na hrdinku Leilu. Ta v úzkých, lehce klaustrofobických prostorech šaten chodeb a kolbišť zvaných tatami zprvu bojuje hlavně s vlastními sportovními limity. Prodírá se základními koly a soustředí se na případné další velké výzvy. Její trenérka zatím horečně telefonuje a ocitá se v čím dál větší kleštích. Sama kdysi stála v podobné situaci, ví, jak je to těžké. A také si uvědomuje, co by režim byl schopný provést její rodině.
Guy Nattiv zatím nejvíce proslul loňským snímkem Golda. Už v tomto portrétu izraelské premiérky v průběhu několika dní jomkipurské války z roku 1973 se trochu utopil při snaze o enormní stylizaci. Držitelku Oscara Helen Mirren tak dokonale schoval pod vrstvy gumy a make-upu, že nedostala mnoho šancí hrát. Zbytek filmu se rozpustil v barevných kompozicích a intenzivních zvukových efektech. Zůstalo u lekce historie bez většího přesahu.
Tatami je mnohem průzračnější dílo a stylizací - včetně kinetické kamery a dynamického střihu - spolu s výtečnými hereckými výkony naopak vyniká. Zblízka snímané souboje mají schopnost i tak málo spektakulární sport jako judo, čím dál více svazované novými pravidly, proměnit v uhrančivou podívanou. Poháněnou tím, že Leila nebojuje za sebe a svou zemi, ale naopak režimu navzdory, podporovaná manželem i světovou judistickou asociací, která se hodlá postavit bezpráví čelem.
Film umí rozdávat emoční herdy podobné těm, s nimiž protagonistky dopadají na tatami. Je to atraktivní sportovní drama, ale už méně silný snímek o situaci v Íránu. Obzvlášť když na toto téma vzniklo tolik subtilních a vrstevnatých dramat, točených s naprostou lehkostí.
I nedávno uvedené Semínko posvátného fíkovníku od Mohammada Rasúlofa, které je otevřenější a doslovnější obžalobou režimu než mnohé tamní filmové vrcholy, nabídlo komplexnější vhled do íránské reality.
V Tatami jsme spolu s protagonistkami uvězněni mimo rodnou zemi a jen sledujeme, jak její představitelé stupňují nátlak a výhrůžky.
Přesto - podobně jako kamera - nemůžeme spustit oči z Leily, která neklidně přechází ze sportoviště do zákulisí a dusí se zdaleka nejen ve chvílích, kdy ji soupeřka pevně drží v sevření. Nervní atmosféru ještě posiluje, že zápasy se odehrávají během jediného dne, a také rozhodnutí, jak se k situaci postavit, musí postavy učinit doslova z minuty na minutu. V poslední čtvrtině navíc Tatami přináší nečekaný zvrat a umí si navzdory některým scenáristickým zkratkám uchovat působivost až do konce.
Ale i tak: v relativně nedávné době už vznikly nuancovanější sportovní snímky festivalového střihu - třeba rovněž černobílé boxerské drama Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho, které se z čistě sportovní tématiky umělo vyvléknout směrem k sociálním či mezilidským otázkám mnohem elegantněji.
Tatami chce být úderný politický thriller, příběh boje proti nesvobodě a útlaku, příběh žen, které bojují proti mužům i s vlastními obavami o blízké; sportovkyň, jež se vzpírají nespravedlnosti.
Tak jako protagonistky umí mnohdy efektně nasadit své škrtící chvaty šime waza, stejně tak se film dovede vyvléci z klasického "rockyovského" schématu o outsiderovi, který se porve s celým světem. Je to vkusný festivalový mainstream a může potěšit jak náročnější publikum, tak fanoušky sportovních snímků.
Pro milovníky subtilní íránské kinematografie však Tatami místy stojí na až příliš průhledných tvůrčích tricích. Umí vykreslit klaustrofobní pocity lidu pod drobnohledem represivního režimu, bohužel občas ale černobílé není jenom kvůli zvolené barevné paletě.
Film
Tatami
Režie: Guy Nattiv a Zar Amir Ebrahimi
AČFK, česká premiéra 17. října.
