Ještě na začátku pátečního večera bylo publikum v amfiteátru pod Turoldem poměrně nepočetné. Situace se ovšem rychle měnila a nakonec byla zaznamenána rekordní účast. A opět se ukázalo, že návštěvníci Eurotrialogu jsou skutečně vstřícní a dokáží ocenit nejrůznější žánry a vnímat jemná komorní vystoupení - i si patřičně zařádit při bigbítovém nářezu.
Největší atrakcí byl Přílet bubeníků, jakýsi letní speciál Sletu bubeníků. Projekt pod taktovkou Pavla Fajta si vydobyl značné renomé a pokaždé přináší nová překvapení už jen díky proměnlivé sestavě hudebníků.
Tentokrát se v něm vedle ústřední postavy sešli perkusisté David Koller, Alan Vitouš, Miloš Vacík, Rakušan Gunter Castannetti a Tereza Petrášková, která obohacuje rytmickou smršť vokálními party. O skvělé tvrzení muziky se postaral baskytarista Marta Minárik.
Hlavní devizou tohoto souručenství je nesmírná hravost a vzájemná interakce, které měly v letním hávu ještě větší spontaneitu než na podzimních propracovanějších akcích. Po jejich roztančené produkci byla půda skvěle připravena pro stejně energií sršící úderku Gaia Mesiah.
Jejich crossover skvěle mísí leckdy až archaicky hardrockově znějící prvky s hiphopovou kadencí. Je doslova radost pozorovat živočišností nabité poskakování obou protagonistek, jež mají smysl pro nesmírný odvaz přímo v krvi.
Ale Gaia Mesiah není jen kapela, která dokáže diváky patřičně rozpumpovat, jejich skladby nepostrádají ani humor ani cit pro nejrůznější nuance.
Závěr noci patřil irskému šramlu The Hogs. Tahle partička odstartovala legendární lidovkou Whisky In The Jar a jasně tím naznačila, že jejich parketou jsou především pijácké písně, které se dokonale hodily k noční atmosféře. Pohodová dupárna, kde se irský folk protíná s rock´n´rollem.
Tuto syntézu ostatně potvrzuje fakt, že kytarista Michael Casey napsal několik písní pro někdejšího frontmana The Pogues Shana McGowana.
Mezi nejsilnější zážitky ovšem patřilo zejména vystoupení violoncellového dua Andrey Konstankiewicz a Doroty Blahutové Tara Fuki, které na jeden čas zmizelo z českých pódií, ale teď se vrací s novými písněmi.
Průzračné vokály, jejichž hebkost umocňují v polštině zpívané texty, se vám skutečně vryjí pod kůži. Je v tom smutek, nostalgie, ale i naděje. Tara Fuki odkrývají nejdrobnější detaily krás tohoto světa a předávají ho svých posluchačům s nenápadnou naléhavostí. Andrea navíc obohacuje novou tvorbu hrou na perkusivní nástroj zvaný hang, který s filigránskou strukturou písní dokonale koresponduje.
