Než se k českému čtenáři dostal debutový román americké autorky s italskými kořeny Cynthie D’Aprix Sweeneyové, několik týdnů vedl žebříček nejprodávanějších knih v USA a třeba list Washington Post jej zařadil mezi nejlepší prózy roku. Nyní pod názvem Polštář vyšel v překladu Davida Petrů.
Úvodní scéna připomene Fitzgeraldovu klasiku Velký Gatsby, k níž autorka ostatně odkazuje i později. Leo, jeden z protagonistů knihy, se na svatební hostině zjevně nudí, a tak se rozhodne vytratit.
Posílen alkoholem a kokainem usedá do svého porsche s cílem svést dívku, jež si na hostině přivydělává jako servírka. Slečna pochází z rodiny mexických imigrantů a doufá, že Leovy známosti jí pomohou prorazit v showbyznysu. Plány ani jednoho se nenaplní, přesto krátký automobilový románek oba navždy poznamená.
Po dynamickém, až filmově laděném prologu kniha mění tempo a výrazně zpomaluje. Čtenáře detailněji seznamuje se sourozenci Plumbovými, z nichž Leo je nejstarší a nejdivočejší. Kromě něj je tu kdysi úspěšná spisovatelka Bea, jež se zoufale snaží dokončit nový román, starožitník Jack, který nezodpovědně zadluží firmu sdílenou s životním partnerem, a nejmladší Melody. Ta v příběhu hraje klíčovou úlohu, neboť právě o jejích čtyřicátých narozeninách si sourozenci mají rozdělit dědictví po otci.
Protože čtenář už je trochu poznal, čeká, že dělení majetku nebude jen tak a že na povrch vystoupí negativní vlastnosti protagonistů. Autorka románu však není moralistka: svým postavám rovnoměrně vtiskla kladné i záporné rysy, čímž jim dodala na životnosti a přesvědčivosti.
Polštář
Napsala Cynthia D’Aprix Sweeneyová
Vyšlo v roce 2017 v Argu
Přeložil David Petrů, 364 stran, 378 korun
Příběh se místy stává komedií mravů s obecně lidským rozměrem, aniž by na okamžik sklouzl do povšechnosti.
Pojistkou proti tomu je zasazení. Román se odehrává v New Yorku - jednu z vedlejších zápletek tvoří teroristické útoky z 11. září - a město z textu zřetelně vystupuje. Popisy místních dominant sice občas připomínají bedekr, zrovna u tohoto typu beletrie to ale není na škodu.
Polštář je takový normální román, což není pejorativní označení. Nejeden čtenář může právě tu normálnost ocenit. Spisovatelka neradí, postavy nepáchají sebevraždy, nesužují je traumata z dětství. Prostě jen žijí a životy jim proplouvají mezi prsty jako všem ostatním.
V záplavě titulů, jejichž autoři posilují své ambice makabrózními či deviantními prvky, je to více než vítaná změna. Ne že by Sweeneyové nebylo co vytknout: jakkoliv jsou jednotlivé postavy zajímavé a dostatečně prokreslené, čtenář marně hledá tu hlavní, s níž by mohl výrazněji soucítit. Vinou příliš širokého záběru a roztříštěnosti děj občas ztrácí dech a závěr mohl být údernější, vypointovanější.
Přesto je Polštář pozoruhodná kniha. Umožňuje čtenáři uvědomit si, že zachytit to "obyčejné" v životě je často těžší než vykreslit, co se všednosti vymyká.
