Francouzská režisérka Coralie Fargeat si v květnu omotala canneské publikum i porotu kolem prstu dílem, které mělo být mimo jiné velkým comebackem herečky Demi Moore. A skutečně, jak se mohli tento týden přesvědčit návštěvníci karlovarského festivalu, kde lze Substance vidět: jednašedesátiletá Američanka v roli stárnoucí televizní hvězdy je nepochybným magnetem příběhu o tom, co se stane, když požijete záhadnou látku, jež provede řadu nečekaných věcí s vaším tělem.
Hrdinka Elisabeth Sparkle má v televizi pořad, jaký by českoslovenští pamětníci znali pod názvem Cvičme v rytme. Tedy aerobik s dívkami v jednodílných plavkách, kdysi to stačilo ke štěstí publika i televizních producentů. Jenže právě chlapík s obřím doutníkem a křestním jménem Harvey - zjevný odkaz na producenta Harveyho Weinsteina - má za to, že Elisabeth už nemůže být královnou obrazovek. A hledá náhradu.
Hrdinka mezitím zjistí, že existuje tajemná procedura, která by jí vrátila dokonalé tělo, mládí a vše, co k němu patří. Má to jediný háček. Je to jen na sedm dní. Dalších sedm bude muset prožít v původním těle. A pak znovu, přesně podle návodu.
Substance začíná slibně. Extrémně estetizované záběry, kdy v nepříjemných, přitom stylizovaných detailech vidíme obličeje třeba při tom, když protagonisté jedí, případně močí a ještě u toho telefonují, naznačují, že režisérka se nebojí jít opravdu na tělo. A to potvrdí, když dojde na samotné scény proměny v mladší verzi sebe sama. Procedura nezahrnuje jen obří injekce a nutnost jejich aplikace, nová část Elisabethina já se doslova vyklube z původního těla, zanechá puklinu na zádech a tu bude třeba ročně zašít. Což je stále jen začátek.
Pořád ještě jsme na pozoruhodné půdě, kdy Substance působí jako drsný mix cynické komedie a tělesného hororu s chytlavě podanou příměsí feministické kritiky.
Bohužel od této chvíle dál už režisérka nemá čím překvapit. A pouze stupňuje intenzitu scén, v nichž snad každá část lidského těla dojde nějaké újmy. A mnohé dříve neznámé kusy těl se objeví, neboť mladé Sue hrané Margaret Qualley dělá problém dodržovat přesně čas, kdy je třeba vyměnit se zase s Elisabeth a nechat své nové tělo týden ležet v podivném kómatu na umělé výživě. Což má důsledky.
Substance vlastně obsahuje jen jeden silný nápad: ukazuje, že podobné sci-fi zápletky s omlazením či jinou obdobnou modifikací vlastního těla nemají podobu nějaké jednorázové operace, kterou zaspíte. V této verzi naopak musí dotyčný opakovaně provádět řadu nepříjemných a bolestivých úkonů, neustále platit daň za vlastní rozhodnutí. A pykat za to, když se postaví proti pravidlům.
Autorka chce tematizovat tyranii patriarchátu a klamných ideálů krásy, stejně jako s tím související otázky sebenenávisti a závislosti na snaze být dokonalejší verzí sebe sama. Jenže groteskní nadsázka neutáhne celý snímek, navíc jde o témata už dávno zpracovaná. O podobných formách sebeklamu a závislosti na televizi vyprávěl už třeba Darren Aronofsky v mnohem lepším snímku Requiem za sen. Substance tak navzdory formální vypiplanosti mnoha scén, úderné hudbě a záplavě brutalit působí poněkud zastarale, jako relikt 90. let minulého století.
Přestože Substance pracuje s nadsázkou, bere se až příliš vážně na to, aby se mohla stát čistě zábavným brakem. Už proto, že násilí i obludné transmutace těla tu neustále mají být nositelem nějakého - ovšem zcela zjevného - významu, což jim paradoxně ubírá na síle.
Když někdo někomu dlouhé desítky vteřin rozbíjí obličej o zrcadlo do krvavé kaše, není třeba se nad tím hned pohoršovat. Pokud to ovšem má být ilustrace ženské řevnivosti či závistivosti způsobené diktátem ideálu krásy, pak je to minimálně nechtěně komické, až otravné ve své doslovnosti. Veškeré metafory je zde třeba omlátit publiku o ksicht - a to doslova.
Občas z filmu přeci jen vytryskne trocha toho brakového násilí spojeného s potřebnou porcí grotesknosti a také skvělými realistickými triky, které nespoléhají na digitální kouzla, ale na rukodělnou práci.
Závěr je roztomile přemrštěný a krev tryskající nekonečně dlouho má konečně osvobozující rozměr, jakkoli ani tady snímek nepřekračuje rozměry umně estetizovaného braku. Spíše můžeme opatrně zatleskat, že tvůrci konečně přitakali svým béčkovým kořenům.
Existuje přitom mnoho děl, která umí násilí, krev či nechutnosti přetavit do opravdu transgresivních zkušeností. Třeba režisér David Cronenberg také pozoruje různé mutace a proměny těl - ovšem s pozoruhodnou nezúčastněností, aby nechal publikum zakoušet je spolu s protagonisty a donutil ho přemýšlet o tom, co právě vidí.
Ve světle podobné tvorby působí Substance jako zcela vyprázdněný film, který opravdu přemýšlení po publiku nevyžaduje, jakkoli v to asi tvůrci doufali. Sice se maskuje jako komedie a obsahuje pár podařených gagů, chce být ale uznávanou "artovkou". Přitom jde o dílo bezelstné a prosté sebereflexe.
Největším vtipem je tak nakonec cena z Cannes za scénář, jednoznačně nejslabší součást snímku.
Letos se obecně moc nedařilo francouzským autorům, kteří rádi provokují a hrají si s žánry. Ani režisér Bertrand Bonello ve svém novém sci-fi Šelma, volně inspirovaném povídkou Henryho Jamese, nepřetavil odvážné žánrové, formální a vypravěčské veletoče v nijak plodný tvar.
V tomto snímku o cestování minulými životy, který v těchto dnech také promítá karlovarský festival, se herci Léa Seydoux a George MacKay potkávají v různých časových rovinách a prožívají různé typy milostných vztahů.
Výsledkem je jakýsi esej, manýristická procházka historií francouzské kinematografie odhalující především vše, co Bonello zná - od dobové kostýmní konverzačky, v níž lze dohledat třeba tvorbu Érica Rohmera, po postmoderní dekonstrukce filmového světa v duchu Leose Caraxe.
Jenže právě autor úžasných Holy Motors Carax, jehož filmy jako by se odehrávaly uvnitř samotné kinematografie, je pro Bonella jen nedostižným vzorem.
Bonello poskakuje od příběhů vášně k současným podobám toxické maskulinity. A pro jeho film je příznačné, že doopravdy pobaví či obecně vyvolá nějaké silnější emoce jen ve chvíli, když se na monitoru počítače v jedné chvíli objeví několik scén ze snímku Harmonyho Korinea Vojížděči vodpadků.
Těch pár vteřin z této na obstarožní formát VHS záměrně natočené provokace o falešných důchodcích, co rádi kopulují s odpadky, přinese více radosti než Bonellovo zdlouhavé listování dějinami francouzské kinematografie.
