Očekávaný celovečerní debut scenáristy a režiséra Adama Martince pracuje nejen s tradicí zabijačky, ale také ozvuky starých českých hořkosladkých komedií.
Čtyřiatřicetiletý krnovský rodák Martinec byl už od svého krátkometrážního filmu Cukr a sůl z roku 2018 považován za ojedinělý úkaz na pražské FAMU. Snímek, v němž se sedánek u piva a pečínky proměnil v melancholické chlapské rozjímání o stáří a smrtelnosti, sázel na neherce, komediální načasování, zachycení autentického prostředí. Martinec spíše než na aktuální trendy navazoval na tradici československé nové vlny či komedie Jaroslava Papouška. Pokračuje v tom také filmem Mord, který karlovarský festival nyní uvádí v hlavní soutěži.
Role čtyřgeneračního osazenstva chalupy, kde má brzy přijít na porážku stopadesátikilový pašík Ferda, Martinec opět svěřil převážně nehercům, snad s výjimkou Alberta Čuby. Zatímco středobodem zápletky Cukru a sůl byla absence řezníka, který by "picnul" jehně, tentokrát je řezník přítomen. Ale chybí mu suché náboje do porážecí pistole. A to by mohl být problém, jak zazní v historce o špatně trefeném praseti, jež řezníkovi zpřeráželo obě nohy. Podobných řečí a uvěřitelných, mimoděk pronesených průpovídek je Mord plný.
Zabijačka však tentokrát - podobně jako třeba v komedii Tomáše Pavlíčka Chata na prodej - představuje především způsob, jak na malý prostor dostat velké množství postav a představit různé partnerské, rodinné i sousedské třenice.
Jak udržet rodinu
Navzdory vtipkování Martinec vytváří hořkou, posmutnělou atmosféru, když se pod tlakem situace a přibývajícího množství alkoholu derou na povrch dlouholeté partnerské rozmíšky. A opět je režisér silný nejen v přirozeném vedení neherců, ale třeba také v tom, jak rozbourávat některé stereotypy.
Zabijačka ve filmu není žádnou oslavou skomírajících tradic, naopak jde o problematickou záležitost nejen pro nevrlého starého souseda, který chce aktéry udat, ale vlastně i pro babičku s dědou, pro něž byl chlívek spíše přítěží. A tohle má být poslední čuník, co jde na porážku.
Podobně umí Martinec vykreslit třeba postavu policisty vegetariána, kterému se z prejtu a jitrnic od dětství navalovalo a nemůže to jíst, aniž by šlo o vtípek či karikaturu.
Mord toho možná na celovečerní ploše zdánlivě neřekne o tolik víc než Martincovy krátké snímky. Opět vypráví o křehkosti a nejistotách, které stojí za siláckými chlapskými gesty. Tentokrát však do mužského kolektivu vtahuje také ženy a dotýká se třeba toho, jak se mění staré vesnické hierarchie.
Tématem není otázka, zda lze udržet prasečí porážky navzdory nařízením Evropské unie. Ani co dělat, když děda Karel uklouzne s vědrem krve - a existence jelit je tak zásadně ohrožena. Mord pojednává spíše o tom, jak udržet rodinu pohromadě, jak se vymanit z po dekády či generace zajetých rolí a návyků. V těchto momentech snímek občas sklouzává k očekávatelným schématům, ale může to být i jeho síla.
Martinec vlastně chce smiřovat generace, nejen svých hrdinů, ale také diváků. Mord se klidně může stát populární vesnickou komedií, které přitom nadšeně tleská i publikum Velkého sálu karlovarského hotelu Thermal. A říká, že být nostalgický, hořkosladký a smířlivý nemusí být vždy špatně - navzdory tradici tuzemské filmové tvorby. Že lze být lidový, a přitom nejít na ruku tomu nejprostřednějšímu vkusu.
Nebezpečí fašismu
Zatímco Mord těží z přirozenosti a nenucenosti, dalšímu soutěžnímu filmu - slovensko-českému dramatu Ema a smrtihlav - právě tyto kvality chybí. Přitom režisérka Iveta Grófová ve svém předchozím díle Pátá loď, s úspěchem uvedeným na festivalu Berlinale, také dokázala těžit z nenápadné práce s dětskými herci a oscilovat na hraně mezi sociálním dramatem a lyrickým dobrodružstvím.
Jenže novinka Ema a smrtihlav je dobové drama ze slovenské dědiny počátku 40. let minulého století, kdy sílí fašismus a gardy Andreje Hlinky přijíždějí do pohraničí posílit "slovenskou krev" v tomto Maďary obývaném koutě země.
Těžké téma snímku podle knihy Petera Krištúfka, spoluautora scénáře, jako by se promítlo i do režijního rukopisu. Drama o švadleně propuštěné kvůli maďarskému původu z krejčovství v Bratislavě a přežívající na vsi, kde sílí společenské napětí, chce vyprávět o nelehké době, kdy lidé museli čelit složitým morálním otázkám. Ovdovělá hrdinka ukrývá ve stáji židovského chlapce, k tomu musí odolávat nátlakům jednoho z gardistů i návrhům německého nacistického kapitána.
Snímek tak jako předchozí počin Grófové chvílemi ukazuje svět dětskou optikou, viděný jen skrze úzké průzory dřevěného stavení, kde na seně mezi prasaty a jinou zvěří přežívá. A snaží se o nečernobílý pohled, když i kapitána Hlinkovy gardy vykresluje coby rozporuplného muže pod tlakem. Všichni tu operují v omezeném prostoru, ať už doslova, nebo přeneseně.
Jenže zároveň jde až o příliš doslovné přetěžkané dílo, do něhož s pravidelností, ale už nikoli s přílišnou elegancí vstupují detailní záběry na larvu smrtihlava. Tato symbolika působí poněkud obstarožně. A na autentičnosti filmu nepřidává ani fakt, že se tu neustále, často velmi na přeskáčku, hovoří čtyřmi různými jazyky. Jde spíše o další prvek, jímž se snímek odcizuje publiku.
Ema a smrtihlav chce být jistě i aktuálním příspěvkem do debaty o nebezpečí fašismu, ale nedostává se příliš daleko za tento varovný rámec.
