Ve své době to byl jeden z největších požárů, jaký Praha zažila: 14. srpna 1974 vzplál Veletržní palác, který tehdy sloužil jako sídlo podniků zahraničního obchodu, a trvalo téměř týden, než se podařilo dostat plameny pod kontrolu. Z kdysi výstavní funkcionalistické budovy zbyl jen ohořelý betonový skelet překrytý igelitovými plachtami. Tento stav pak trval dalších třicet let do doby, než se budova stala po revoluci sídlem Národní galerie. Zatímco zvenčí stavba připomínala memento dokonalé zkázy, uvnitř rašil skrytý život. Nejprve se ruinu podařilo získat tehdejšímu řediteli Jiřímu Kotalíkovi pro Národní galerii, pak se do spáleniště nastěhoval architekt Miroslav Masák se svým týmem, jenž měl v provizorním ateliéru sbitém z překližky připravit rekonstrukci paláce.

"Byl jsem úplně ohromený a od první chvíle jsem věděl, že tu chci zůstat," vzpomíná pro HN na svůj první dojem po vkročení do zhrouceného prostoru další postava tohoto zvláštního příběhu, sochař Jiří Sozanský. Psal se rok 1983 a Sozanský se právě vrátil ze severočeského Mostu, kde se mu podařilo tajně, režimu navzdory, vytvořit environmentální umělecký projekt v troskách zničeného hornického města. Od prvního okamžiku bylo sochaři jasné, že něco podobného si zaslouží i tato apokalyptická stavba plná prachu a holubů, jíž měl dát spolu s architekty novou tvář. Tak vznikl skrytý cyklus výtvarných instalací a performancí nazvaný 1984 - rok Orwella, jenž je od konce října v obnovené verzi k vidění v mezaninu Veletržního paláce.

Zobrazit 20 fotografií

Po svých zkušenostech z hnědouhelné pánve, kde sochař oživoval zbytky domů sádrovými odlitky drátěných figur a torz postav, jež pak podlehly zubu času stejně jako jejich okolí, rozhodl se podrobně umělecky prozkoumat také interiéry kdysi prosvětlené stavby. Náhoda tomu chtěla, že jen několik měsíců poté začal po metropoli kolovat samizdatový překlad románu 1984 britského spisovatele George Orwella. "Byla to definice toho, co lidé jako já, kteří nebyli úplně zajedno s vládnoucím systémem, v té době prožívali. Ta kniha pro nás najednou znamenala doslovení našich životních zkušeností, proto jsem se snažil, aby se Orwell do mého projektu nějak promítl," vzpomíná Sozanský.

Jenže. Vzhledem k tomu, že byl v té době na "černé listině" a postrádal profesionální vybavení, musela zůstat řada z vymyšlených instalací určených přímo pro prostory uzavřeného Veletržního paláce jen na papíře. "Měl jsem v podstatě dvě možnosti - buď si připustit, že jde o neúspěch, anebo, protože nerad prohrávám, vymyslet způsob, jak na projektu pracovat dál jinými prostředky. Začal jsem proto vytvářet sérii olejomaleb a kreseb a v průběhu tří desítek let jsem se k tomuto tématu vracel," vysvětluje sochař. "Vyhořelý skelet Veletržního paláce byl totiž skvělý rámec pro lidské příběhy, kterými jsem se zabýval."

Dnes tak celé jedno patro paláce zaplňují velkoformátové malby, kresby, bronzové plastiky a fotografické i filmové záznamy intervencí, které se Sozanskému podařilo tehdy realizovat. Na pomoc si bral oblíbené materiály jako sádru, balíky slámy či hadrů, igelit, piliny, mrtvá těla holubů, ale i armovací rošty připravené ke zpevnění betonových bloků nebo dvě nahá těla tanečníků Evy Černé a Karla Vaňka, která obklopena všudypřítomným rozkladem upomínala na politické procesy i tehdejší režimní rituály. Jednotlivé akce se tehdy navíc natáčely, nejprve ve spolupráci s režisérem Evaldem Schormem, později s kameramanem a dokumentaristou Jaroslavem Kučerou.

Jiří Sozanský a jeho projekt 1984 - rok Orwella ve Veletržním paláci. | Foto: Matej Slávik

"Všechno se to tenkrát dělo v konspiraci a utajení," doplňuje sochaře kurátor výstavy a syn tehdejšího ředitele Národní galerie Jiří T. Kotalík. "Nakonec si ale všichni uvědomili, že by kvůli Sozanskému mohlo dojít k ohrožení myšlenky obnovení paláce, a proto byly všechny akce ukončeny." Fotografické a filmové důkazy tak pro jistotu putovaly do archivu Národní galerie, kde byly víc v bezpečí než u Sozanského v ateliéru. Veřejnost je tak mohla spatřit teprve po revoluci.

"Každý, kdo se v té době snažil o nezávislé myšlení, se dřív nebo později dostal do kontaktu s represivním aparátem totalitního systému a myslím si, že to byla právě zásluha Jiřího Kotalíka, že jsem neskončil ve vyšetřovací vazbě," vzpomíná na tehdejšího ředitele galerie Sozanský. Kotalíkovi se totiž dařilo během vedení galerie v letech 1967 až 1990 nejen chránit umělce před "vyhnanstvím", ale pro Národní galerii získat i řadu budov. I když mu nevyšel největší projekt života - stavba zcela nové budovy -, pro Národní galerii získal postupně Šternberský palác, Městskou knihovnu, zbraslavský zámek, palác Kinských nebo Jiřský a Anežský klášter. A na závěr pro sbírky současného umění i Veletržní palác.

Dnes osmašedesátiletý Sozanský se vůbec rád pohybuje v mezních situacích. Když například vypukla válka v bývalé Jugoslávii, připravoval ve válečné zóně v Sarajevu několik let kulturně-humanitární projekty s neziskovou organizací Člověk v tísni.

V Orwellově románu stojí: "Nebylo by podstatné, kdyby vás rovnou sprovodili ze světa, s tím člověk počítal. Ale před smrtí (o takových věcech se nemluvilo, přestože se o nich všeobecně vědělo) se muselo odbýt ještě obvyklé doznání, které se neobešlo bez plazení se po zemi, dovolávání se milosti, praskání kostí, vyražených zubů a chumáčů zakrvácených vlasů. Proč to musel člověk protrpět, když to pokaždé dopadlo stejně? Proč se z našeho života nedalo vypustit pár dnů čí týdnů? Nikdo nikdy neunikl dopadení a nikdo se nikdy neubránil doznání."

Československá realita byla naštěstí přece jenom optimističtější, ale její temné tóny dokázal Sozanský zachytit přesně.