Populární slovenský autor tajuplných thrillerů už pozvolna zdomácněl také v Česku a režisér Peter Bebjak podruhé adaptoval jeho román. Po Trhlině z roku 2019 tentokrát sáhl po bestselleru Smršť. Z něj si však bere především prostředí slovenské přehrady Liptovská Mara a místní pověst o babce Větrnici. Snímek od čtvrtka promítají kina.
Zatímco Karika píše úderně, jednoduše, čtivě a spoléhá na množství dialogů, režisér se pokouší ze spotřebního žánrového čtiva vykutat jakési psychodrama s artovou stylizací a hororovými prvky.
Protagonisté, forenzní psycholog Martin Lang s manželkou Pawlou, přijíždějí na rekonvalescenci do zapadlých lázní v horách. Hledají tu cestu jeden k druhému.
Jejich představitelé Tomáš Maštalír a Anna Geislerová nemají jednoduché role. Hrají vyhořelou dvojici, které se v životě stalo příliš mnoho příkoří a tragédií, aby mohla znovu nastartovat vztah, jenž se zdá být dlouho "po spotřební lhůtě". Rutina léčebných procedur nepřináší roztěkaným hrdinům klid na těle či duši, spíše naopak.
Martin se tajně pouští do práce na případu, který by dávno neměl řešit, ať už z profesních důvodů, či proto, že se má více věnovat ženě procházející těžkou nemocí.
Jakmile se však před dveřmi jejich pokoje objeví balík s důkazním materiálem k této tragédii, protagonista si nemůže pomoci. Po dohodě s personálem se uzavírá na tajném místě, které mění v pracovnu. Předstírá, že chodí na procedury, a zatím se snaží přijít záhadě na kloub.
Pomiňme drobné nedůslednosti jako to, že by někdo nechal jen tak na chodbě sanatoria veřejně dostupné, citlivé kriminalistické důkazy.
Zásadní problém Smršti spočívá v tom, že režisér Bebjak vypráví úmorný příběh dvou postav, s nimiž je od začátku vše špatně, a divákům pouze odhaluje další a další strasti, jež prožily či prožívají. Nevzniká žádné psychologické drama, jedná se o ryzí exploataci neboli využívání, které diváky zaplavuje jen negativními emocemi. Těžko soucítit s lidmi, na které se od samého začátku nelze ani trochu napojit.
Tvůrci přitom od úvodního záběru na oprýskaný bazén navozují dojem, že točí zcela jiný žánr: nikoli svižný thriller, ale zasmušilé, do promyšleně komponovaných, často pomalých či statických záběrů zahalené psychodrama.
Zatímco v oblíbených krimiseriálech Případy 1. oddělení nebo Devadesátky se však Peter Bebjak osvědčil jako někdo, kdo umí budovat atmosféru, tentokrát nemá žádný nosný materiál a jeho filmové obrazy vyznívají naprázdno - jako utrápená pouť mezi artem a brakem, která se neumí rozhodnout, kam vlastně míří.
Hrdinové propadají chmurám a sebedestruktivním myšlenkám, Martin se navíc stále více obsesivně zabývá případem, na němž něco nesedí. Jediný vzruch v tomto nekončícím trápení obou protagonistů obstarávají občasné záhadné jevy: podivný zvuk ozývající se pravidelně z pokoje, kde nikdo nebydlí, vichr rozrážející okenice nepřirozenou silou. Jde o řádění neznámých sil, nebo Martinovi jen "straší ve věži"?
Jenže jak z podobné konstelace budovat nějaké napětí, když jsou oba manželé tak nesnesitelní, že jim divák přeje cokoli, co povede k tomu, že snímek co nejdříve skončí.
Klaustrofobní budova, která pamatuje dávné socialistické časy a jen stěží může komukoli přispívat k rekonvalescenci, je jedinou devizou filmu pokoušejícího se vyvolat nálady mnohem lepších podobných hororů typu Osvícení od Stanleyho Kubricka.
Snaha však končí na úrovni pár efektních triků, které nezahladí, že dramaturgicky snímek nefunguje, místo gradující tenze se jen noří do větší marnosti. Nepomůže ani zmatený konec. Jako by se tvůrci pokoušeli opět vrátit k zápletce knihy, v níž figuroval záznam tajemné autonehody, avšak od které se do značné míry odklonili.
V ranku slovensko-českého hororu či thrilleru se tedy žádná smršť neudála. Především proto, že autoři odmítli možnost natočit pouhou "žánrovku". A zacyklili se v rádoby psychologické hře, ve vycizelovaných, leč zcela vyprázdněných obrazech.
Film
Smršť
Režie: Peter Bebjak
Bontonfilm, v kinech od 4. dubna.
