Sedmapadesátiletý Američan dnes šéfuje wrestlingové agentuře a občas vleze i do ringu. Nejčastěji ale ve sportovních halách pořád hraje. Do pražského O2 universa se v čele rockových Smashing Pumpkins vrátí 4. července. Vstupenky na koncert jsou ještě v prodeji.
"Já nerozumím ani mojí ženě. Přesto jsme se vzali a máme spolu děti. Občas mám pocit, že nejintenzivnější životní vztahy zůstanou záhadami," odpovídá Billy Corgan v telefonickém rozhovoru na dotaz Aktuálně.cz, jak by popsal své přátelství s kytaristou Jamesem Ihou. "Dnes našemu vztahu rozumím dokonce méně než v roce 1987," vrací se do doby, kdy Smashing Pumpkins založil.
Corgana provází pověst podivína, perfekcionisty a trochu despoty. Ještě když prodával desky v chicagském obchodu s hudbou, chtěl tak moc uspět, že na první dvě alba Smashing Pumpkins z let 1991 a 1993 nahrál kytarové i baskytarové party sám. Usoudil, že nástroje ovládá lépe než kytarista James Iha i baskytaristka D’Arcy Wretzky a ušetří tím drahý čas ve studiu.
Právě díky svéhlavosti a neústupnosti Corgan mezi záplavou kytarových sestav uspěl a zařadil se k nejtalentovanějším autorům generace X. Pokolení zahrnující jedince narozené mezi roky 1965 a 1980 podle něj ale nedokázalo dovyprávět svůj příběh. "Tolik lidí zemřelo," vyjmenovává Kurta Cobaina z kapely Nirvana, Chrise Cornella spojeného se Soundgarden a Audioslave nebo Chestera Benningtona, frontmana skupiny Linkin Park. Všichni zesnuli předčasně, když spáchali sebevraždu. "Každá generace má svůj hlas, jenže v té naší zbylo jen málo lidí, kteří by ho mohli artikulovat. Je to tragédie," konstatuje Corgan.
Kapely jako Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden nebo Stone Temple Pilots v 90. letech přinesly do mainstreamu témata feminismu nebo rovných práv pro všechny, veřejně se vysmívaly pravidlům showbyznysu. Corgan však jako nejdůležitější slovo té doby vidí integritu.
"Mám integritu? Můžu mít integritu, když jsem podepsal smlouvu s velkým labelem? Můžu mít integritu, když točím hollywoodské filmy? Podívejte na největší herce naší generace. Johnny Depp byl obrovská hvězda, a přitom stále hrál v artových filmech," ilustruje.
"Když ale půlka generace umře, nezbude nikdo, kdo by tuhle story mohl dovyprávět," říká a porovnává své vrstevníky s předchozí vlnou amerických muzikantů. "Mnoho umělců 60. let vyzývalo k zastavení války, byli plní vznešených ideálů. Jenže v 70. letech už všichni šňupali kokain a zaprodávali se. Jednoduše nebyli těmi, za které se vydávali. Naše generace se však k tomu, aby svůj příslib naplnila, nedostala," lituje.
Přispěla k tomu i rychlá sláva. Muzikanti jako Corgan se z punkových klubů takřka přes noc vyšvihli na velká pódia a jejich videoklipy hrála tehdy vlivná televize MTV. Ne každý tlak zvládl, zvlášť když mnozí vyrůstali v chudých čtvrtích a rozvedených rodinách, případně měli zkušenost s drogami. "Ve snu mě nenapadlo, že jednou budu hrát s Davidem Bowiem. Nebo že mi Robert Smith začne psát e-maily. Byl jsem nikdo," vrací se Billy Corgan do dob před Smashing Pumpkins.
Krysa v kleci
Hudebník vždy otevřeně mluvil o tom, jak jeho otec, muzikant, prodával drogy a nezajímal se o syna. Nevlastní matka Corgana týrala. "Zase mě zmlátí, teď už je to na denním pořádku," popsal v blogu, co zažíval.
Slávu mu přinesl už debut Smashing Pumpkins nazvaný Gish, který v roce 1991 rezonoval alternativní scénou. Corgan tvrdí, že se mu konečně podařilo zhmotnit vizi, jíž se snažil dlouho prosadit, nemohl ale najít spoluhráče, kteří by hudbu cítili stejně. "Je to mix tvrdého rocku, gotického rocku, nové vlny a folku," popisuje debut zpětně. O dva roky později následovalo Siamese Dream, kterého jen v Americe prodali okolo čtyř milionů kusů. Corgan se stal součástí hudebního průmyslu, jehož ozubená kola se mu ale brzy zakousla do kůže.
"Navzdory všemu mýmu vzteku jsem jenom krysa v kleci," opakuje v refrénu songu Bullet with Butterfly Wings. Vyšel na třetím albu, jehož název slovní hříčkou opsal pocit generace i náladu v tehdejších hitparádách: Mellon Collie and the Infinite Sadness.
Kritici a fanoušci píseň četli coby obžalobu bezkrevných manažerů, obraz bezmocného jedince uvnitř systému. "Ta skladba je o slávě," shrnuje Corgan největší hit kapely, za který roku 1997 dostal jednu ze svých dvou Grammy. V úvodu valivé kompozice mistrně mísící temnotu, melancholii a vztek zpívá, že "svět je upír". The World is a Vampire zní také název současného turné, v jehož rámci se Smashing Pumpkins vrací do Prahy. Naposledy tu hráli roku 2019.
Poprvé přijeli už v dubnu 1997. "Vybavuji si, že město působilo celkem chudě. Možná omšele? Nejspíš se stále vzpamatovávalo z předchozího politického režimu," vzpomíná Corgan na první koncert Smashing Pumpkins v Česku. Pro zašlost a dekadenci měl vždy slabost. Po koncertu v pražské Sportovní hale se tak chtěl vrátit na delší dobu než jeden den.
To se podařilo dva roky poté. "Zrovna probíhaly nějaké oslavy, vybavuji si, že to byl velký moment," vrací se do roku 1999, kdy v Praze strávil dovolenou. Není jasné, jaké oslavy má na mysli, ten rok ale Česko slavilo například vstup do NATO.
Corgana nicméně v Praze zaujala dávnější historie: obrazy a ilustrace vztahující se k alchymii a dvoru císaře Rudolfa II. "Když se podíváte na obal našeho alba Machina z roku 2000, jeho grafické ztvárnění je silně inspirované touhle návštěvou Prahy. Studoval jsem všechny repliky tisků a kreseb z původních alchymistických knih. Byly to úžasné kusy umění," říká.
Nahrávku vydanou v únoru 2000 lze zpětně považovat za nedořečený epitaf Smashing Pumpkins. Tou dobou již atmosféra v souboru houstla. Z původní sestavy zbyl jen Corgan a bubeník Jimmy Chamberlin, který se zrovna vrátil po pauze vynucené závislostí na heroinu.
Sláva kapely ale zašla nejen kvůli vnitřnímu tření. Masové rozšíření internetu přineslo zásadní propad v prodeji hudby, melancholie v kytarové hudbě přestala být žádaná a prim najednou hrály maskulinní soubory mísící rap s metalem jako Korn nebo Limp Bizkit. Smashing Pumpkins v roce 2000 absolvovali na dlouho poslední koncert. Comeback přišel až šest let nato, kdy se měnilo složení.
Black Sabbath a house
Dodnes navazují na začátek 90. let, kdy kytarová kapela Nirvana se svou vzteklou a melancholickou hudbou sesadila z čela americké hitparády popového zpěváka Michaela Jacksona. Nadpozemské celebrity vystřídali kluci z předměstí, kteří místo pozlacených klobouků nosili pletené čepice, flanelové košile a strniště.
Billy Corgan k nim patřil, stylu grunge se ale vymykal zvukem i vzezřením. Byl outsiderem mezi outsidery. Hlavu si oholil dohola a nosil černou, upnutou mikinu s nápisem Zero. Jeho písně byly jemnější, chladnější i propracovanější. Možná také proto, že nepocházel z rodiště grunge Seattlu, nýbrž z Chicaga, kde zažil nástup taneční hudby.
"Je mi sedmnáct, stojím v klubu a slyším nějakou kapelu z Belgie, používají automatického bubeníka a syntezátory Moog," vrací se Corgan do roku 1983, kdy poprvé slyšel house. "Líbí se mi to a vůbec mi nedochází, že jde o avantgardu, protože jako další hraje Just Like Heaven od The Cure," vzpomíná, jak na parketu nerozlišoval mezi experimentem a popem. Se stejnou otevřeností přistupoval k vlastním písním.
"Vzal jsem houseový beat a jeho prosluněný LSD optimismus namixoval s chladem Sisters of Mercy. Přidal jsem nabasovaný zvuk Joy Division, sólování po vzoru Iron Maiden a bicí podle Black Sabbath," odkrývá Corgan s gustem alchymisty recept na zvuk Smashing Pumpkins.
Významnou součástí jeho raného rukopisu bylo obsesivní vrstvení kytarových stop ve studiu. "Tuším, že můj rekord je 54 vrstev," upomíná na píseň Thru the Eyes of Ruby. Nad námitkou, zda přeprodukované skladby jdou hrát naživo, mávne rukou. "Thru the Eyes Of Ruby na aktuálním turné hrajeme. Jen se třemi kytarami místo 54," říká.
Kde se v něm vzala fascinace mohutným zvukem? "Hudbu slyším orchestrálně. Nemám žádné školy, neumím číst noty. Ale velmi mě přitahuje polyfonie, vícehlasy," zamýšlí se Corgan. "Miluji kapely nové vlny a jejich řídký zvuk. New Order, Television nebo The Velvet Underground. Stejně tak ale rád slyším masu, energii a pohyb."
I bez hudebního vzdělání zvládl na albu Mellon Collie and the Infinite Sadness vymyslet party pro třicetičlenný orchestr. "Tahle nota musí jít výš, tahle níž, tahle sem," vzpomíná, kterak violoncellistce a autorce aranžmá Audrey Riley vysvětloval, jak rozepsat to, co slyší v hlavě. Výsledkem je například píseň Tonight, Tonight.
Mellon Collie and the Infinite Sadness dodnes patří k nejzásadnějším albům konce tisíciletí. Corgan ho v narážce na Pink Floyd skromně označuje za "The Wall generace X". Kritici ocenili barvitost i rozmáchlost desky, která vyšla na třech vinylech. Ambice nicméně nechybí ani loňské nahrávce Smashing Pumpkins nazvané Atum. Obsahuje 33 písní a trvá přes dvě hodiny.
Žádná nadprodukce
Ještě před pár lety vykladači trendů prorokovali, že formát alba nepřežije streamovací éru, protože posluchači neudrží pozornost déle než pár minut. Největší popová hvězda současnosti Taylor Swift ale nedávno vydala novinku čítající 31 skladeb, Beyoncé jich na své "country" album vměstnala 27. Doba singlová nenastala.
Billy Corgan nenahraditelnost alb vysvětluje metaforou. "Můžete se zamilovat na první pohled, ale než člověka skutečně poznáte, chce to čas. Aby člověk našel svou hudbu, musí pracovat na souboru písní, ve kterém jedna souvisí s druhou. Bylo by naivní si myslet, že lze napsat jeden dva dobré songy a je hotovo," tvrdí.
Skládání přirovnává k neustálému zkoumání a hledání, přesto dokáže dokončit obrovské kvantum hudby. Námitku ohledně možné nadprodukce ale odmítá. "To je velmi kapitalistický koncept, který tvrdí, že záleží pouze na tom, co prokáže hodnotu právě v tento moment," zvyšuje hlas. "Velmi zvláštní argument. Pokud bychom našli ztracenou kresbu Egona Schieleho nebo Henriho Matisse, bude mít menší hodnotu jen proto, že v době vzniku o ní nikdo nevěděl? Neměli bychom od umělců světového formátu chtít všechno, co zvládnou?" reaguje.
Navzdory objemu působí album Atum překvapivě stroze, jako by se Corgan vracel k prvotní fascinaci například zvukem New Order. Právě pod jejich vlivem začal s kytaristou Jamesem Ihou psát první písně Smashing Pumpkins. Tehdy je doprovázel jen automatický bubeník.
"Každý o nás přemýšlí jako o kapele 90. let, jenže my začali o dekádu dřív. Když mi bylo osmnáct, poslouchal jsem Iron Maiden i Joy Division. Atum není žádný postpunkový statement nebo trendy uchopení kultu osmdesátek. Já u toho byl a prostě ty zvuky miluji," vysvětluje, proč na desce znějí syntezátory.
Jejich chladný zvuk podle Corgana zároveň skvěle vykresluje atmosféru dnešního světa. Ať už kvůli napjaté geopolitické situaci, nebo technologiím. "Celý den posílám přátelům SMS, v jedné místnosti s nimi ale nejsem. Intimita je digitální, nikoliv skutečná. To bychom museli navzájem vnímat naši energii, pohyby, myšlenky, pitomosti," uvažuje.
Ředitel wrestlingu
Melodramatické písně Billyho Corgana možná postrádají humor nebo nadhled, obojí si ale autor kompenzuje ve wrestlingovém ringu.
"Byla to odbočka od hudby, ze které se stalo seriózní podnikání," vysvětluje, jak se okolo třicítky spřátelil se zápasníky a pronikl do jejich světa.
V roce 2011 spoluzaložil promotérskou agenturu Resistance Pro Wrestling, nyní je osmým rokem majitelem a ředitelem National Wrestling Alliance. V Americe dokonce uspořádal turné, při kterém během koncertů Smashing Pumpkins na pódiu soupeřili wrestleři z jeho stáje. Minulý měsíc spustil televizní reality show, jež zkoumá průnik těchto dvou světů.
"Wrestling je jedním z posledních svobodných uměleckých hnutí na světě," tvrdí hudebník. "Funguje na principu chaosu a anarchie. Můžete v roce 2024 hrát hudbu založenou na chaosu a anarchii? Nemůžete. Hudba je velmi korporátní a předvídatelná. Umělci se bojí o svůj sociální status, k propagaci potřebují Instagram a TikTok, takže žijí ve strachu, aby neudělali nebo neřekli něco, čím by publikum urazili," srovnává.
O zápasení naopak mluví jen v superlativech. Například tvrdí, že je mnohem rovnostářštější než hudba. "Nezáleží na tom, odkud pocházíš, ani jak jsi vyrostl. Náš největší wrestler měří dva metry a váží 170 kilo, nejmenší má tuším 122 centimetrů a 45 kilo. Záleží jen na talentu a schopnosti propojit se s publikem," uzavírá.
Podivínství a neústupnost Billyho Corgana může být součástí taktiky v nerovném zápasu s hudebním průmyslem. Ten měl sice mnoho kol, zpěvák Smashing Pumpkins ale všechna vyhrál a nyní si pravidla píše sám.
Koncert
The Smashing Pumpkins
(Pořádá agentura Live Nation)
O2 universum, Praha, 4. července.
