Vladimír byl individualista, v žádném případě nějaký rozchechtaný hospodský brach.
Vídávali jsme se na různých setkáních kolegů - karikaturistů týdeníku Mladý svět, na výstavách nebo na jarních víkendech, které pořádaly jihočeské Papírny Štětí. Byl přátelský, ale sedával tak trochu v koutku a brzy po přípitku se stáhl zase do "samoty".
Mimochodem, na zadní stránku Mladého světa se možná bude jednou vzpomínat jako na zvláštní bílou vránu 70. a 80. let, jako na vynikající možnost každotýdenní publikace vždy pěti kreseb jednoho ze skupiny Holý, Jiránek, Renčín, Barták, Hrubý, já a později i Matuška a Johanus.
Posílali jsme si pak PFky. Vláďa byl z Hradce Králové, pak jsem ale slyšel, že se odstěhoval na chalupu a že má trochu sníženou komunikační schopnost. Mrzelo mě to, protože to bylo v době, kdy odešel další karikaturistický velikán Vladimír Jiránek.
Přemýšlel jsem o původních kořenech naší kreslířské inspirace a uvědomil jsem si, že řada z nás se inspirovala moderní francouzskou karikaturou. U Renčína to byl Jean-Jacques Sempé, u Jiránka Jean Bosc a Georges Wolinski, u Bartáka Chaval a u mě Roland Topor.
Renčín také kongeniálně ilustroval knížky Vojtěcha Steklače Boříkovy lapálie, inspirované řadou knih o patáliích Mikuláše od René Goscinnyho. Ty ve Francii obrázky opatřil právě Sempé.
Ve volných kresbách geniálně spojoval aforistické a trefné výroky, reagující na zdánlivě aktuální, ale vlastně historicky se opakující situace, s jejich kreslenými "nositeli".
Myslím, že řada jeho kreseb bude ještě dlouho a překvapivě aktuálně komentovat naše mravenčí hemžení.
