Stačilo několik taktů, aby bylo zřejmé, co se s trochou dedukce dalo předpokládat už předem. Že punc a smysl tomuto projektu dodá především zapojení prvního českého orchestru, vyzvednutí zvukové masy z nížin divadelního orchestřiště, pečlivá práce dirigenta Jakuba Hrůši a absolutní připravenost sboru vedeného Lukášem Vasilkem.

Noblesní akustická lázeň orchestrálního hraní, která se po Dvořákově síni Rudolfina rozlila během předehry, trvala celé tři hodiny a vynesla na světlo motivy i kvality Smetanovy partitury, jaké v operním provozu není možné zaznamenat. Nejen kvůli jednoduchému faktu, že muzikanti na otevřeném pódiu jsou samozřejmě lépe slyšet a že Česká filharmonie se nachází kvalitativně o několik stupňů jinde než většina českých operních orchestrů, ale také proto, že má výrazně příznivější ekonomické zázemí, a tedy i nesrovnatelně lepší nástroje. Tuto skutečnost nelze při srovnávání různých provedení opominout.

Zobrazit 20 fotografií

Smetanovu Libuši bylo poslední roky možné vidět a slyšet na operních scénách v Praze i Brně. Ta brněnská, kterou roku 2018 režíroval Jiří Heřman, už bohužel není na repertoáru. Příběh bájné kněžny vyprávěla bez mytizování, přehnané úcty a opulentního národovectví. Dala tak najevo, že i na divadelním jevišti se lze zbavovat zbytných nánosů. Kněžnu Libuši zpívala Lucie Hájková, která v této roli neprokázala životnost. Přemysla ztvárnil Jiří Hájek - ani on se v současnosti jako Přemysl jinde neobjevuje.

Zato pražská inscenace, rovněž v roce 2018 připravená Janem Burianem, má sice tragikomicky zastaralý a toporný režijní koncept, ale hned tři opravdu prvotřídní Přemysly, které zpívají Svatopluk Sem, Jiří Brückler a Adam Plachetka. Výrazná představitelka Libuše po éře Evy Urbanové nebo Dany Burešové mezi současnými českými sopranistkami není, a tak od loňska v pražských provedeních hostuje slovenská rodačka Mária Porubčinová. Pro roli má vše potřebné: tvárný, plný vokál, který neztrácí znělost v dramatických pasážích, zachovává si objem a volný tón v celém rozsahu, a zároveň je schopná ukotvit zvukový proud v lyrických částech, jichž je v partu Libuše mnoho.

Právě lyrická poloha Libušina partu je stěžejní pro interpretaci sopranistky Kateřiny Kněžíkové, která se ocitla v centru pozornosti nyní na Pražském jaru.

Kateřina Kněžíková si užívala svého postavení první dámy večera. | Foto: Ivan Malý

Historická převaha co do představitelek Libuše stojí na straně dramatických sopranistek s velkým hlasem, což určitě zčásti vychází z monumentality námětu samotného, ale už několikrát se ukázalo, že charakter role nemusí mít nutně jádro v dramatickém hlasovém oboru. Příkladem budiž jedna z nejlepších nahrávek Libuše, která roku 1983 zachytila živé představení z pražského Národního divadla s dirigentem Zdeňkem Košlerem a Gabrielou Beňačkovou v hlavní roli.

I Kněžíková disponuje jiným typem hlasu, než jaký by si posluchač s Libuší spojil. A také hudebním intelektem, díky kterému technicky opracovává fráze do detailu a staví na legatovém vedení. V Rudolfinu mnoho pasáží vyznělo krásně, plnokrevně i křehce podle toho, jak si libreto a partitura žádá, melodické vrcholy měly svůdnost, pevnost, působily fyzické potěšení. Na druhou stranu spodním polohám chyběla opora a někdy byla technická práce slyšet víc než volně vypuštěný, do prostoru položený tón.

Vedle všech pěveckých technikálií divák mohl zaznamenat, jak intenzivně si Kateřina Kněžíková své postavení první dámy večera užívá a jak umně pracuje s obdivem publika. Což může být pro jednoho prvek vysoce atraktivní a pro druhého lehce rušivý.

Přemysla zpodobnil basbarytonista Adam Plachetka. Několik let na roli pracuje, usazuje se v ní a je to znát. Zpívá s přehledem, bez vypjatostí a zbytečných gest. Jeho výstup se sborem a postavou Radovana na konci druhého dějství patřil k tomu nejlepšímu, co během večera zaznělo, stejně jako Přemyslova árie Ó, vy lípy.

Radovana ztvárnil další z "pražských Přemyslů" Jiří Brückler. Byl absolutně přesvědčivý; ukázal vyrovnaný, kovový vokál, skvělou srozumitelnost, zdravé a chytré zpívání.

Související

Recenze: Smetanovo Tajemství se povedlo. Na tuto operu se s potěšením chodí opakovaně

V dalších rolích se představili sólisté, kteří mají se svými party větší či menší jevištní zkušenost. Martin Bárta v roli Chrudoše nepříjemně forzíroval, standardní výkony podali Richard Samek, Jan Šťáva, Alžběta Poláčková a Václava Krejčí Housková.

Dirigent Jakub Hrůša nestavěl na osobitém výkladu za každou cenu, naopak s orchestrem poctivě propracoval jednotlivé vrstvy partitury, čistě a s elegancí. "To dílo je naprosto fantastické. Bohužel jeho téma je tak výlučné, že je odsouzeno k tomu, aby znamenalo mnoho především pro nás, pro Čechy. Ale ta hudební kvalita a ambice je světová," řekl před koncertem.

Nutně se při tom člověk zamyslel, zda i v tomto případě, je-li kvalita Libuše opravdu světová, nešlo jít cestou koprodukce, oživit složení sólistů a několikrát operu provést i za hranicemi.

Jistě, Libuši nelze srovnat s oblibou Rusalky od Antonína Dvořáka, jejíž koncertní provedení s mezinárodním složením uvedl v roce 2022 festival Dvořákova Praha. Zároveň je pro nečeské publikum složitější než Smetanův Dalibor, který měl letos premiéru v koprodukci oper Brna a velšského Cardiffu. Ale kdy jindy popustit uzdu fantazii a přemýšlet tímto směrem než v roce 200. výročí narození Bedřicha Smetany a v době, kdy Jakub Hrůša i Česká filharmonie mají v mezinárodním měřítku výborné postavení? Pak by totiž večer vyzněl jednoznačněji jako oslava Libuše, nikoli její hlavní představitelky.