reklama
 
 

Nová Libuše v Národním divadle: Poslouchá se krásně, ale k dívání se nehodí

15. 9. 2018 11:30
Libušin výhled do budoucnosti inscenace zastavuje v roce 1868 a dál se podívat neodváží. Současnost zůstává zahalena v mlhách.

Zavřete oči, přicházím. Slovutná Krokova dcera jménem Libuše včera vstoupila na jeviště pražského Národního divadla v přesvědčivém hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a nové inscenaci režiséra Jana Buriana. Znovu potvrdila, co ví v podstatě každý, kdo chodí do opery: Bedřich Smetana vytvořil nádherný hudební obraz počátků české státnosti, který má naprosto nulový divadelní potenciál. Poslouchá se krásně, ale k dívání se nehodí.

Mytický příběh o příchodu prvního českého knížete Přemysla na Vyšehrad je rámcově známý. Bratři Chrudoš a Šťáhlav se na smrt pohádají o dědictví, Libuše spor rozsoudí, ale Chrudoš její rozhodnutí odmítne přijmout - žádá, aby mužům vládl muž. Libuše tedy vyšle vladyky za Přemyslem, který se s ní ožení a převezme moc. To zabere tři dějství, která se hrají jenom proto, aby mohla Libuše na závěr zazpívat proroctví o budoucí slávě i bojích českého národa. Ten podle jejích posledních slov neskoná a pekla hrůzy slavně překoná.

Hrůzy divadelního pekla musí zase překonat režisér, který se do inscenování Libuše pustí. Navíc je to boj, v němž v podstatě nelze regulérně zvítězit. Dokonce ani tehdy, kdy hudebně vše funguje.

V pátečním premiérovém nastudování Libuše dobře zahrál především orchestr Národního divadla. Libuše je určena výhradně pro slavnostní příležitosti, takže se sice uvádí poměrně málo, zato pravidelně. Lze předpokládat, že orchestr i dirigent partituru znají a mohou se zaměřovat na to, aby ji opravdu provedli, ne jen přehráli.

Orchestr měl pod vedením dirigenta Kyzlinka vyvážený a energický zvuk, všechno bylo i ve fortissimech zřetelně slyšet, a tak to má být - v Libuši opravdu je co poslouchat. Takřka celé dílo charakterizuje rafinovaná práce s hudebními motivy vypůjčená z německého operního stylu. Smetana nebyl obecně vzato zdaleka takový wagnerián, jak tvrdili jeho odpůrci, ale v Libuši se vliv německého hudebního génia projevil paradoxně nejvíc.

Při premiéře krásně zněly už úvodní fanfáry vystřídané líbezným motivem Libuše. Slavnostní pasáže měly mohutný objem i dynamiku, ale neklouzaly k nepřehlednému hluku. Působivý výkon podával i sbor, který se v Libuši mimořádně zapotí. Za premiéru si všichni jeho členové zaslouží uznání. Lyrická místa byla krásně zpěvná, veselá scéna ženců ve druhém dějství zasvítila ohlasem české lidové muziky z devatenáctého století.

Orchestr je v Libuši velkým a prvotním vypravěčem i komentátorem děje a Jaroslavu Kyzlinkovi se tuto úlohu daří plnit beze zbytku. Z orchestru vycházejí veškeré impulsy pro jeviště, které ale nemá předepsanou v podstatě žádnou akci. Veškeré zápasy a spory jsou tu pouze ideové a idealizované.

Je to bolavé místo Libuše, které z velkého hudebního díla dělá prakticky nerealizovatelnou věc. Pokud chce mít režisér nějaké akce, musí si je proti partituře vymyslet - tak to minulý týden v Brně udělal Jiří Heřman. Druhá možnost je partituru následovat a na jevišti vyrobit vznešenou divadelní pustinu.

Režisér Jan Burian se vydal spíš druhou cestou, byť se scénu snažil oživit, místy i s lehkou ironií - alespoň to tak vypadalo. Postavy většinou vytvářejí pohyblivé obrazy, popravdě je to spíš choreografie než režie. Burian společně se scénografem Danielem Dvořákem, choreografem Petrem Zuskou a výtvarnicí kostýmů Kateřinou Štefkovou vytvořili scénický koncept, který se pohybuje v symbolické rovině a nehraje si na realitu. Scéna lemovaná zlaceným obrazovým rámem na to jasně upozorňuje.

Postavy se často přemisťují jako figurky obřího orloje. Uprostřed scény stojí knížecí stolec, ve druhém dějství se objevují idealizované obrazy české krajiny s lány zralého obilí. Zadní projekce znázorňují mlhu věků, kterou při Přemyslově zpěvu střídá záběr do větví lípy. Je trochu bizarní si uvědomit, jak právě tato oslava českého národního stromu hudebně připomíná "šumění lesa" z Wagnerova Siegfrieda.

Nejblíž k inscenační tradici Libuše mají kostýmy: nesou v sobě ducha Mikoláše Alše, ale také cosi z ilustrací Zdeňka Buriana. Dobře řešené jsou především ty ženské, včetně jejich asexuální cudnosti, prostupující základním českým mýtem.

Ve třetím dějství se při Libušině proroctví objevují neurčité světelné obrazy, které nakonec mizí, aby odhalily velkou scénu položení základního kamene Národního divadla. Přicházejí sokolové, prominenti české politiky i umění té doby, a kvádr s nápisem Národ sobě, který se vyloupne z rozpadlého knížecího stolce. Inscenace tedy Libušin výhled do budoucnosti zastavuje v roce 1868 a dál se podívat neodváží.

Současnost podle nové pražské Libuše zůstává zahalena v mlhách sotva utvořených a význam proroctví se smrskl do národního uvědomění a semknutí. To je hodně divné poselství pro globalizovaný svět - o nějaké inscenační vizi pro budoucnost tu nemůže být řeč.

Bedřich Smetana: Libuše

Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Jan Burian
Národní divadlo, Praha, premiéry 14. a 16. září, reprízy 28. září a 27. října

Statické ztvárnění Libuše nechává hodně klidu pěvcům, aby se mohli soustředit na svoje výkony. Dana Burešová vytvořila Libuši víc laskavou než majestátní a vizionářskou. Hlavně si ale uprostřed vší té opatrně zpochybňované vznešenosti zachovala přirozenost blízkou současnému opernímu herectví.

Adam Plachetka byl přesvědčivý Přemysl - role je to v podstatě lyrická a Plachetkovu zpěvnému barytonu sedí. Snad by to chtělo jen o něco víc vřelosti, v hudbě je jí hodně. Chrudoš by naopak od Františka Zahradníčka snesl víc uvěřitelného hněvu, jeho konflikt s mírným Šťáhlavem v podání Jaroslava Březiny jako by se ani neodehrál.

Jiří Sulženko jako Lutobor a Roman Janál jako Radovan byli důstojní, ale poněkud neživotní vladykové. Marie Kobielska ztvárnila unylou Krasavu, která pěvecky i herecky mizela. Stanislava Jirků jako Radmila jako by pak na jevišti ani nebyla.

Ansámbl čtyř ženců zpívaný za scénou se zvukově ztrácel, ale z toho nelze vinit pěvce - spíš je to otázka jejich umístění a akustiky divadla.

Nejbližší představení Libuše budou v pražském Národním divadle na programu 16. a 28. září. Ale snad není od věci zmínit, že už dnes večer v Rudolfinu zazní mohutné Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. Ke Smetanově ztvárnění mýtu o počátku Přemyslovců se tak přidá velké dílo o pokřtění první české panovnické dynastie.

autor: Boris Klepal | 15. 9. 2018 11:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama