Od naší asijské zpravodajky - Mladá žena po škole nastoupila do reklamní agentury. Konec pracovní doby tam téměř neexistoval, a tak kvůli věčným přesčasům a práci navíc nestíhala být večer doma a vynášet pytle s odpadem. Už za tmy je odkládala na balkon a doufala, že až popeláři přijedou příště, stihne odejít z práce včas a smetí se konečně zbaví.
Příběh připomíná situaci mnoha mladých Tchajwanců na začátku kariéry. A nakonec se podle něj jmenuje i kniha, kterou Shieh Zi-fan napsala po deseti letech v reklamní agentuře. Čas si na to našla až poté, co dala výpověď a spolu s manželem se odstěhovala z Tchaj-peje, tedy hlavního města ostrova Tchaj-wan, za jeho prací do čínské Šanghaje.
Do marketingu už se vrátit nechtěla a v čínském velkoměstě se jí nežilo dobře. Čas proto trávila hlavně se svými myšlenkami. "Hodně věcí vyplavalo na povrch. Předtím jsem taky psala, ale až v tu chvíli jsem začala brát psaní seriózně a chtěla jsem dokončit knihu," vysvětluje Shieh Zi-fan, která si říká také Fanny. Aktuálně.cz s ní mluvilo v tchajpejské kavárně spojené s knihkupectvím.
Její próza nazvaná Já a popelářské auto, které se snažím dohonit stojí v nedaleké poličce. Autorka má však na stole ještě jeden výtisk: český překlad Jany Heřmanové, letos vydaný nakladatelstvím Mi:Lu Publishing. Díky němu je čeština čtvrtý nejčastější jazyk, do něhož jsou knihy současných tchajwanských spisovatelů převáděny. Popelářské auto v ní dokonce vyšlo jako první.
Tvůrkyně neví, jak ji Češi našli, říká ale, že její dílo se dobře prodávalo a že pomoct mohly i literární ceny, včetně té národní, kterou za něj získala.
V úvodu přitom vzpomíná, jak si myslela, že kvůli názvu a odkazu na specifickou místní kulturu se kniha překladu nedočká. "Teď ale vidím, že vypráví univerzální příběh o potížích života ve městě a problémech mladých lidí," přibližuje.
Celek rozdělila do čtyř částí, každá obsahuje několik povídek inspirovaných prvními třiceti lety jejího života. Kromě neuspokojivých začátků v práci píše také o jiných městech a cizích zemích, lidech, které potkala, případně bolestech těla i duše, jež jsou všude na světě stejné.
"Začala jsem otázkou, proč se mi nějaké vzpomínky vracejí, a přijde mi, že v mém mozku existují odjakživa. Některé pocházejí z dětství nebo dospívání. Neexistovaly k nim žádné fotografie nebo důkazy, tak jsem je chtěla sepsat, aby existovat začaly," objasňuje.
Shieh Zi-fan v květnu navštívila pražský festival Svět knihy, kde měla možnost poznat české čtenáře. Podle ní byli přátelští a nadšení.
"Soustředili se na mě, na to, co jsem říkala, a ptali se. Tchajwanci jsou oproti nim stydliví, bojí se zeptat a spíš se jenom usmívají. Češi ale hodně mluví, přišli za námi i po debatě," vzpomíná. I díky tomu prý nabyla dojmu, "jako bych v Česku dlouho žila, což je vtipný pocit, když jsem tam byla poprvé", směje se.
Terapie na papíře
Díky psaní našla odpovědi na otázky, které ji dlouho trápily, nebo objevila něco, co dříve neviděla. "V kapitole o jedné kavárně píšu o člověku, kterého jsem zbožňovala. Když jsem líčila, jak mě odmítl, uvědomila jsem si, že to byla milosrdná lež," zmiňuje, proč pro ni psaní mělo terapeutický rozměr.
Shieh Zi-fan se jím přenesla i přes zkušenost z reklamní agentury, kde musela plnit zadání a o psaní jen pro sebe mohla nanejvýš přemýšlet ve volných okamžicích. Nyní se naplno věnuje literární kariéře. "Už se nesnažím naplnit sny někoho jiného. Nestojím před očekáváním klientů nebo mých šéfů. Vždy to bylo o snech někoho jiného. Teď je mým snem psát, a tak to dělám," uvádí.
Psaní jí nicméně nejde vždy lehce a stále se do něj občas musí nutit. "Na jeden rok jsem dokonce musela přestat úplně, abych si ujasnila, jestli v tom hodlám pokračovat. Díky té pauze jsem ale poznala, že chci psát knihu. Kdybych si přestávku nedala, přinášelo by mi psaní mnoho bolesti," uvádí.
Začátkem září v čínštině po pětileté pauze vydala svou druhou publikaci. Prý je vtipnější a liší se i náladou. "Některé z textů, které mám v druhé knize, bych do té první nedala. Jako autorka prvotiny jsem o sobě pochybovala a bála se, že nebude dostatečně atraktivní pro čtenáře," vysvětluje.
Také v letošní próze vychází z osobních zkušeností a vzpomínek. "Překvapilo mě, že mám stále co říct o svém dětství a kariéře v reklamní společnosti. Popelářské auto nebylo o celém mém životě, druhá kniha je zaměřená víc na to, co si myslím teď, a na moje nové zájmy. Zajímají mě nyní bonsaje, japonský styl malby nebo také tanec. Pořád něco objevuji," vypočítává.
O čem bude třetí kniha, zatím neví. "Vycházím z životních zkušeností a na ty potřebuju čas," uzavírá Shieh Zi-fan.
Kniha
Shieh Zi-fan: Já a popelářské auto, které se snažím dohonit
(Přeložila Jana Heřmanová)
Nakladatelství Mi:Lu Publishing, 2024, 272 stran, 369 korun.
