V příběhu o lesní víle, která je kvůli lásce k člověku ochotná vzdát se všeho včetně své nadpřirozenosti, tentokrát divák nedostává mnoho prostoru pro vlastní čtení nebo vnímání. Fantazii či požitek z proplouvání mezi nadpřirozenem a pozemskostí nahrazuje psychologické drama o zradě, ublížení, absenci jakékoli opory nebo světlého momentu.
Radok na inscenaci pracoval s dirigentem, skladatelem a šéfem brněnské opery Markem Ivanovićem. Společně stvořili několik výjimečných projektů, ať už to byla Janáčkova Věc Makropulos v roce 2014, nebo spojení dvou kratších děl do jednoho dramatického oblouku - skvěle se podařilo jak v případě Modrovousova hradu Bély Bartóka a Očekávání Arnolda Schönberga v roce 2016, tak později u Tří fragmentů z Juliette Bohuslava Martinů a Lidského hlasu Francise Poulenca. Ceněná byla i jejich spolupráce na opeře Monument o osudech sochaře Otakara Švece, autora obřího Stalinova pomníku. Radok k ní napsal libreto, Ivanović zkomponoval hudbu.
Rusalka si podle nich zasloužila zřetelný autorský zásah. Už dopředu předeslali, že výrazně akcentují jednu vrstvu příběhu. "Nám šlo především o Rusalku, která žije v prostředí, které je svým způsobem toxické a ze kterého se snaží uniknout a zjišťuje, že to venku je ještě podstatně horší," uvedl dirigent.
Škrty jsou nápadné. Zmizela dvojice Hajného a Kuchtíka, komických postav, jež vytvářejí funkční protiváhu k Rusalčině zmaru, opeře dodávají mnohotvárnost a svou jednoduchostí i přímočarou hudbou zmírňují hrdinčinu subjektivní bolest. Dvořák s libretistou Jaroslavem Kvapilem tyto dvě figury nechali bezstarostně prozpěvovat, dětinsky se bát i vynášet rychlé soudy ("Holka je ti němá, kapky krve nemá, chodí jako vyjevená"). Pro takovou polohu se v nové brněnské verzi nenašlo místo.
I dalších postav se výpustky dotkly tak, že odpadly odlehčené momenty, repliky, v nichž by divák našel náznak hravosti nebo potěšení ze samotné hudby. Například Ježibaba je strohá, zatvrzelá žena středního věku, sama vyzařující jakési zranění. Árii Čury mury fuk, při níž pro Rusalku míchá lektvar z kapek dračí krve a žluče, si nezazpívá - propadla škrtům zřejmě proto, že jí chybí prostor pro existenciální drama.
Výsledkem je tak intenzivní narušení hudebního proudu, že vytváří pocit neustálého neklidu, napětí, nedokonalosti. Možná se jedná o geniální záměr inscenátorů mířící k celkové dekonstrukci partitury. V tom případě je ale potřeba, aby provedení od orchestru a zpěváků bylo skvěle propracované, nebo alespoň bezchybné.
Druhá premiéra uplynulou neděli 7. dubna bohužel takovou interpretaci nenabídla. Orchestr pod vedením Marka Ivanoviće hrál překvapivě nepřesně, nekompaktně, postrádal vizi i jasné gesto od dirigenta. To muselo chybět také zpěvákům, kteří v něm a hudebnících potřebují mít oporu.
Hlavní postavy zpívali prvotřídní sólisté brněnské opery a každý na své roli evidentně odvedl kus práce. Jana Šrejma Kačírková dala Rusalce křehkost, zranitelnost, úplné odhalení bolavých míst. Václava Krejčí Housková byla pevná, ostrá Ježibaba, Jan Šťáva zpíval odpudivého i konejšivého Vodníka a Princ Petera Bergera v sobě nesl floutkovství i ignoraci jakýchkoli hodnot.
Stejné překvapení jako špatná hra orchestru ale přinesly o třídu horší zpěvy, než na jaké je člověk od těchto účinkujících zvyklý. Mnohdy znělo záměrně ostré, rovné frázování, které bortilo dvořákovskou melodiku a ničilo kulturu tónu.
Postavy se pohybovaly po scéně s úsporností a úsečností, což mělo zřejmě vyvolat napětí, ale výsledkem byla spíš prázdná křeč, která přecházela do zpěvu. A nakonec i na diváka.
Výborně se zapsala mladá sopranistka Eliška Gattringerová, jež svou Cizí kněžnu naštěstí nemusela obdařit vnitřním traumatem ani úzkostí, a tak zpívala horkokrevnou, bezcitnou svůdnici naplno, vokálně jistě a šťavnatě. Velmi dobře sezpívané bylo trio žínek v podání Doubravky Součkové, Ivany Pavlů a Moniky Jägerové, jejichž výstupy patřily k lepším momentům večera. Jistě i kultivovaně zněl hlas Lovce za scénou Tadeáše Hozy a tradičně výborný byl sbor vedený Pavlem Koňárkem.
Vedle toho je třeba vyzdvihnout kostýmy Zuzany Ježkové, z nichž čiší poctivé řemeslo stejně jako imaginace.
Dvořákova a Kvapilova Rusalka je okouzlující tím, že má sama odvahu nechat se okouzlit. Že se nebojí vystavit dotyku člověka, což přece mnohdy vyžaduje velkou odvahu. I když jsi plná nestálé vášně a umíš zraňovat, máš v sobě lásku i krásu a za to Tě Bůh pomiluj, lidská duše, zpívá se tu přece.
V inscenaci Davida Radoka tato odvaha chybí. Rusalka od začátku působí jako zraněná, udušená, bojavá a úzkostná bytost. Takový režisérský výklad je jistě legitimní a záleží na vkusu i rozpoložení diváka, jak jej přijme. K přesvědčivosti ale schází kvalitní, uvolněná, jistá interpretace.
Opera
Antonín Dvořák: Rusalka
Scéna a režie: David Radok
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra 5. dubna, nejbližší reprízy 24. dubna a znovu 3. a 25. května.
