Kanadský režisér Denis Coté je nejoriginálnější a nejradikálnější zástupce současné quebecké kinematografie. Na rozdíl od svých soukmenovců jako je Xavier Dolan nebo Denis Villeneuve je spokojený s imagí cinefilského režiséra, který točí malé divné filmy, jež diváka vyvádějí ze zóny pohodlí.
Coby bývalý filmový kritik miluje festivaly. A ještě více miluje filmy a je ochotný o nich nadšeně diskutovat. Ve Varech ale na sledování nových titulů bohužel nemá dostatek času. Stal se totiž mentorem sekce První podání, v níž jsou filmy mladých talentovaných režisérů z celého světa.
Kdy jste se rozhodl, že se stanete režisérem?
Vyrůstal jsem v rodině, kde nebylo moc knih nebo kultury. Když mi bylo dvanáct, objevily se videopřehrávače. Chodil jsem do půjčovny a viděl jsem miliony hororů. Pak jsem šel na filmovou školu a objevil jsem například francouzskou nebo československou novou vlnu. Začal jsem točit krátké filmy, víceméně náhodou jsem se stal kritikem. Všechno tohle se spojilo dohromady a jednoho dne jsem vzal kameru a rozhodl se natočit svůj celovečerní debut Radisson.
Ten jste natočil s minimálním štábem i rozpočtem. Radíte to samé udělat i filmařům, kterým tady děláte mentora?
Zkouším to. Včera ráno viděli právě tenhle film, nevím, jestli se jim líbil. Pak jsem se podíval na jejich snímky. Jedna věc je jistá: Je úplně jiná doba, technicky ty filmy vypadají skvěle. Na začátku nulté dekády jsme měli levné kamery a miniDV kazety. Rozhodně si ale nestěžuju. Včera jsem ten svůj první film zase viděl a líbí se mi, že působí tak syrově.
Jak se vám filmy vybraných mladých filmařů líbí po obsahové stránce?
Většina působila trochu konvenčně. Chtěl bych u nich vidět větší naléhavost a touhu experimentovat s filmovým jazykem. Nevím, co si myslí o tom, když před ně předstoupím a říkám jim, že mi je 43 let a mám za sebou deset celovečerních filmů.
Přijde mi, že dneska mladí filmaři pořád čekají na větší rozpočet a tisíckrát přepisují příběh, jen aby byl perfektní. Jsou zbytečně vyděšení a já bych jim rád poradil, ať se ničeho nebojí, vezmou do ruky kameru a točí cokoli. Důležité je dělat i chyby.
Jako vy?
No jistě. Preferuju punkový přístup. A proto žádný můj film nebude masterpiece. Mezi fanoušky je povědomí o tom, že Denis Coté je režisér, který dělá bizarní filmy. A tahle image mi vyhovuje. A proto také natáčím jeden film za rok. Jsem netrpělivý a rád zkouším nové věci. Neuměl bych strávit sedm let na jednom projektu.
Poetika vašich filmů je skutečně velmi rozdílná. Pohybuje se od observačních dokumentů až po černohumorné thrillery. Máte na začátku v hlavě spíše žánr, kterému byste se chtěl věnovat, nebo příběh?
Někdy mě inspiruje místo. Jako když mi majitel jedné zoo nabídl, že mě v ní nechá volně natáčet a že si můžu dělat doslova, co chci. Tak vznikl Bestiář.
Někdy mě to táhne k natočení trochu konvenčnějšího filmu s normálními charaktery a příběhem, třeba Vic + Flo viděly medvěda. Tvořím podle toho, co se zrovna naskytne. Jsem v tom asi trochu schizofrenní. Někdy si přeju, abych točil filmů míň a víc je rozmýšlel. Ale stejně jako rychle mluvím a žiju, tak i točím.
Jaká je vaše oblíbená část procesu vzniku filmu?
To se hrozně mění. Teď mě nejvíc baví střih. Stejného střihače mám už deset let a spolupráce s ním mě moc baví. A taky hledání lokací. Psaní mám rád, ale je náročné.
Asi nejmíň teď mám rád samotné natáčení, protože někdy nemám s kolegy dostatek trpělivosti. V poslední době jsem také víc unavený, protože mám vážnou nemoc ledvin. Před pěti lety bych možná mluvil úplně jinak.
Na festivalu jste uvedl projekci filmu Důležité je milovat od Andrzeje Zulawského coby svůj nejoblíbenější film. Co vás na něm uchvátilo? Ptám se i proto, že v těchto dnech jsem četl, že v anketě magazínu Watch and Listen byl tento snímek zvolen nejlepším filmem všech dob před takovými skvosty jako je Občan Kane.
Vážně? Je to můj možná nejoblíbenější film, ale rozhodně bych neřekl, že je i nejlepší. Ve dvaceti letech mi změnil život. Viděl jsem ten film snad stokrát a pamatuju si dialogy, ale když se na něj díváte dnes, působí trochu extrémně, lacině a melodramaticky. Čiší z něj ta sedmdesátá léta. Řada dalších Zulawského filmů je objektivně lepších. Důležité milovat má ale místo v mém srdci. Teď jsem ho zas ve Varech viděl a opět mě dojal. Nevím proč.
Jaké dnešní režiséry máte nejraději?
Inspirovali mě třeba Claire Denisová a Jia Zhangke a celá nová čínská vlna. Ale asi nejvíc mě bere Apitchatpong Weerasethakul. Pořád věří na sílu hypnózy ve filmu. Dívám se na jeho snímky a nemám nejmenší ponětí, jak to dělá, že jsou tak působivé. A pak Sergej Loznitsa.
Váš nový film A Skin So Soft bude mít zanedlouho premiéru na festivalu v Locarnu. O čem bude?
O šesti kulturistech. Bude to experimentální dokument o silácích a jejich životech. Nebude konvenční, protože kdo by chtěl koukat na normální dokument o kulturistech. Občas jsme něco inscenovali, ale není to freak show jako u Ulricha Seidla.
Ten film jsem natočil asi kvůli své nemoci. Zajímá mě, proč si mí hrdinové ničí svá těla různými preparáty, aby vypadali impozantně. Snažím se je ale nesoudit. Pokud film budete chtít vidět, můžu vám už skoro slíbit, že by se v říjnu měl promítat na festivalu v Jihlavě.
