Režisérka tu rozehrává klasické westernové schéma: komunita místních stojí proti skupině narušitelů. Příběh má být alegorií vzájemné nedůvěry mezi západní a východní Evropou.

I letos se v Cannes hodně mluvilo o filmu, ve kterém měla prsty autorka fenomenálního Tonyho Erdmanna Maren Adeová. Tentokrát ale nepřivezla svůj režijní počin. Jako koproducentka se podílela na třetím filmu své německé kolegyně Valesky Grisebachové. Podobně jako loňský komediální hit roku se snímek Western odehrává ve východní Evropě  - v bulharském pohraničí. Tím ale podobnosti s Erdmannem končí.

Pobaví se pudy i intelekt

Grisebachová natočila mnohovrstevnatý snímek, otevřený různým interpretacím a přinášející pudový i intelektuální zážitek. Je to až fyzicky intenzivní, dokumentárně laděná a intimní ruční kamerou snímaná sonda do života německých dělníků, kteří dostali za úkol v zapadlé horské krajině vykonat přípravné práce pro stavbu vodní elektrárny. Z party nijak zvlášť charakterově rozlišených postav postupně vyčnívají dva propracovaní hrdinové.

Boss skupinky Vincent (Reinhardt Wetrek) je arogantní slaboch, který se poprvé projeví jako buran, když machisticky flirtuje s mladou ženou z přilehlé vesnice.

Hlavním hrdinou celého snímku je ale mlčenlivý kníratý padesátník Meinhard (Meinhard Neumann), který na sebe jen v náznacích prozradí, že působil v cizinecké legii a do Německa se nemá kam vracet. A protože na elektrárně zatím stojí práce, vydává se Meinhard stále častěji do údolí a snaží se navazovat kontakt s domorodci.

Grisebachová tu rozehrává klasické westernové schéma: komunita místních stojí proti skupině vnějších narušitelů. Mezi nimi stojí tajemný cizinec, jenž nepatří ani na jednu stranu a jehož identita a motivace nejsou zcela jasné.

Množí se drobné incidenty, napětí mezi obyvateli vesnice a německými fachmany postupně vzrůstá, což ještě posiluje fakt, že si obě strany nerozumějí. Pouze tajemný Meinhard se dokáže díky trpělivým pokusům domluvit rukama nohama a získat tak důvěru některých vesničanů.

Jestli výše zmíněný popis působí trochu jako scenáristický konstrukt, režisérce se ho podařilo umně zakrýt dojmem naprosté autenticity. Všichni neherci na straně Němců i Bulharů jsou naprosto přirození a ve vykreslení prostředí bulharské vesnice není falešného momentu. Obzvlášť protagonista hlavní postavy Meinharda je zcela přesvědčivý, když prochází filmem s neproniknutelnou fasádou westernového pistolníka.

Grisebachová se netají tím, že příběh filmu je i alegorií vzájemné nedůvěry mezi západní a východní Evropou. "Mají být rádi. Přinášíme jim infrastrukturu," říká boss stavařů Vincent, když si omlouvá, proč si může dovolit dočasně odříznout vesnici od pitné vody, aniž by to její obyvatelé dopředu věděli.

Autorka ale dekonstruuje western i z pozice feministické, když na chování svých postav demonstruje krizi maskulinity. O Vincentově epizodě trapáckého siláctví byla řeč výše. Sklon k silným gestům na jedné straně a slabošství na straně druhé se ale v průběhu filmu ukazuje i u jiných postav na obou stranách "barikády".

V neposlední řadě se Grisebachová vysmívá diváckým očekáváním spjatým s nejslavnějším americkým žánrem. Naklade sice do zápletky několik rozbušek potenciálních dramatických konfliktů, ty ale nakonec všechny vyšumí doztracena. Ani z tajemného Meinharda se nakonec nevyklube geroj, který by nastolil v údolí řád a pomohl zakopat příkopy mezi znesvářenými komunitami.

Poselství filmu se dá v obecnější rovině naroubovat na střet mezi jakýmikoliv dvěma kulturami. Je nutné pokoušet se mezi sebou komunikovat, i když si vzájemně nerozumíme.

Grisebachová ve svém sugestivním snímku ukazuje, že jiné řešení není. To kovbojské se hodí leda tak do fotogenických filmových kulis Divokého západu. V realitě vždy nadělá víc škody než užitku.