reklama
 
 

Recenze: Obraz Doriana Graye se vysmívá poživačné společnosti. Škoda, že není přesvědčivější

12. 2. 2018
Režisérka Martina Kinská se při inscenování vlastní adaptace mnohoznačného románu Oscara Wildea soustředila především na kritiku sebestředné společnosti a její honby za rozkošemi všeho druhu. Třebaže se přitom nevyvarovala dílčích režijních neobratností a ani herecky její inscenace nevybočuje ze zdejšího standardu, upoutá jak upřímným záměrem, tak výtvarnou, hudební i pohybovou stránkou a řadí se k tomu lepšímu, co lze v aktuálním repertoáru Švandova divadla vidět.

První vydání Wildeova Obrazu Doriana Graye v roce 1890 způsobilo v ovzduší puritánské Anglie menší zemětřesení. Fantaskní příběh oslňujícího jinocha, jenž zůstává stále mladý, zatímco jeho portrét stárne a oškliví, šokoval ironickým vykreslením vyšších vrstev i jemně naznačenými homoerotickými motivy.

Společnost spisovatele nařkla z obscenity a morbidnosti, a když po letech stanul u soudu, kniha posloužila jako jeden z přitěžujících důkazů. Z dnešního hlediska se podobné výtky vůči duchaplnému a estétsky vyšperkovanému románu jeví směšně a absurdně.

Režisérka Martina Kinská se proto ve Švandově divadle zaměřila na to, v čem může Wilde rezonovat a provokovat dnes. Do pozadí odsunula obecnější otázky vztahu umělce a jeho díla a smyslu umělecké tvorby a naopak vypíchla společenskou rovinu, takřka výsměšné zobrazení novodobé formy carpe diem, neurvalého prahnutí po sebeprezentaci a vzrušujících zážitcích bez morálních zábran.

V kontextu jiných, stroze pojatých titulů smíchovského divadla působí Obraz Doriana Graye až opulentním dojmem. Přízračná scéna zimní zahrady sestává ze tří průhledných chodeb, z nichž tu prostřední lze po jevišti posouvat. V druhé polovině večera se chodby promění ve výkladní skříně s živými lidskými figurínami coby oběťmi poživačnosti. Barevné, v detailu leckdy bizarní kostýmy spoluutvářejí hororovou atmosféru, zatímco invenční hudební motivy z dílny Vladimíra Franze mají téměř filmový charakter.

Ve srovnání s literární předlohou divadelní adaptace výrazně posílila homoerotickou linku. Divadelní Dorian Gray nepřitahuje jenom introvertního malíře Basila Hallwarda, u nějž jde o víceméně cudný, platonický vztah, ale evidentně není lhostejný ani  velkému manipulátorovi lordu Wottonovi. A vůbec nejexplicitněji, leč s citem a vkusně je vyjádřen Dorianův poměr s chemikem Alanem Campbellem.

Co ambiciózní podívanou poznamenává negativně, je režijně neústrojné zapojení prvků pohybového divadla. Zkušená choreografka a performerka Miřenka Čechová do inscenace dodala několik skupinových scén divokých večírků, kde sex a drogy patří k samozřejmé náplni. Tyto vtipně vystavěné němé výjevy se bohužel nepodařilo včlenit mezi klasické dialogické obrazy tak, aby nepůsobily takřka naivně.

Výrazně lépe se oba principy, činoherní a pohybový, propojí teprve v závěrečném aktu všeobecného zmaru. Technicky ne zcela zvládnuté je tady pouze maskování herců do podob šedivých starců a stařen, z jejichž účesů se nejspíš ne úplně záměrně sypou závěje pudru.

Herecky inscenace nezklame, ale ani výrazně nezaujme, což je výtka, která se může týkat jak práce režisérky, tak samotných herců. Pro ústřední postavu sličného Doriana si Martina Kinská vybrala čerstvého absolventa JAMU Ondřeje Krause.

Zprvu se zdá, že role egoistického Adonise i Narcise v jedné osobě se mladému herci stane danajským darem. Pro ztělesnění fatálního krasavce obletovaného ženami i muži, jenž se postupně mění v samolibého cynika, se mu nedostává potřebného charismatu.

Postrádá zjemnělou wildeovskou oduševnělost, dráždivou směsici tajemného půvabu a provokativnosti. Díky nespornému talentu přesto dokáže tento handicap kompenzovat přesvědčivým zvládnutím psychologických střihů, přechodem od klukovské přímočarosti přes samolibou hru s bližními až po stavy otupělé lhostejnosti a zhnusení.

Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye

Praha, Švandovo divadlo, 10. 2. 2018
Překlad předlohy: Kateřina Hilská
Scénář a režie: Martina Kinská
Pohybová spolupráce: Miřenka Čechová
Scéna: Lucie Labajová
Kostýmy: Jozef Hugo Čačko
Hudba: Vladimír Franz
Hodnocení Aktuálně.cz: 60 %

Démonického Dorianova pokušitele a našeptavače lorda Henryho Wottona interpretuje Luboš Veselý vcelku přímočaře, jako manipulátora opojeného svým vlivem.

Nejsoudržnější figuru malíře Basila Hallwarda vytváří Tomáš Petřík, jenž zaujme neokázalým vykreslením pocitů bolestně rozechvělého, zraněného umělce, zasaženého setkáním s absolutní krásou.

Ze ženských postav se většího prostoru dostane pouze Marii Štípkové v karikatuře Wottonovy nemilované manželky. Ostatní epizodní hrdinky jsou odsouzeny k tomu, aby hrály druhé, nebo spíš třetí housle a dotvářely dekadentní atmosféru této zajímavé, i když ne zcela přesvědčivé divadelní novinky.

autor: Saša Hrbotický | 12. 2. 2018

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama