Recenze: Divadlo pod Palmovkou nabízí v představení Něco za něco místo hry s mocí hru s chtíčem

Saša Hrbotický Saša Hrbotický
29. 1. 2018 14:59
Poslední ze Shakespearových komedií Něco za něco, u nás známější pod názvy Oko za oko nebo Veta za vetu, se zabývá morálkou, pokrytectvím i politikou. Mezinárodně uznávaný polský režisér Jan Klata ji přesto v Divadle pod Palmovkou inscenuje překvapivě zúženě, jako metaforu vykloubené společnosti ovládané mužskou nadřazeností a chtíčem.
Jan Klata a jeho představení Něco za něco.
Jan Klata a jeho představení Něco za něco. | Foto: Martin Špelda

Hra Williama Shakespeara Něco za něco je temná, pochmurná a neradostná, část jejího děje se odehrává v nevlídném prostředí vězeňských cel a místo hravosti autorových raných komedií v ní triumfuje skepse.

Polský režisér Jan Klata s textem v překladu Martina Hilského nakládá velmi svobodomyslně. Pasáže psané veršem z větší části ponechává, zatímco původní prózu nezřídka vypouští a nahrazuje aktuálními vsuvkami a drobnými improvizacemi, v nichž není nouze o hovorové obraty a vulgarismy.

Zápletka přesto zůstává čitelná. Vídeňský kníže Vincentio předá vládu mladému Angelovi a v přestrojení za mnicha se ukrývá ve městě, aby sledoval, jak si jeho nástupce povede. Z Angela se vyklube farizejský fanatik mravnosti, sám se však chytí do pasti vilnosti, neboť se zamiluje do ctnostné Isabely, jejíhož bratra odsoudil na smrt. Do hry navíc vstoupí kdysi zavržená Angelova snoubenka.

Jedno je jisté, Klatově inscenaci nelze upřít vyhraněný úderný styl, cizelovaný léty praxe. Z Polska si na Palmovku přivezl dvojici nejbližších spolupracovníků, scénografku a light designérku Justynu Łagowskou i choreografa Maćka Prusaka, jejichž přínos je nepřehlédnutelný.

Łagowská navrhla vyvýšenou černou hrací plochu jeviště dokola ohraničenou nízkou koženkovou stěnou. Na horizontu se výmluvně pohupují dvě oprátky a z podlahy se několikrát vyklopí tři pranýře ve tvaru kříže, každý s otvory pro hlavu a ruce. Erudice choreografa se projevuje v přesném vedení herců: slova doprovází pohyb, k hlubší charakteristice stačí často pohyb sám.

Pro režiséra jsou příznačné citace popkulturních odkazů, které diváka atakují už od vstupní scény. V ní se kníže Vincentio v bílé paruce a za doprovodu agresivního hudebního motivu zmateně šourá z místa na místo a spíš než důstojného vládce evokuje přízrak senilního držitele moci. Dunivé fragmenty diska i rockových skladeb dostanou v dvouhodinové inscenaci prostor ještě mnohokrát.

Kostýmní stylizace postav odkazuje třeba k pokleslým televizním seriálům: exhibicionistický hochštapler Lucio v podání Ondřeje Veselého dává na odiv svalnatou postavu v červených trenýrkách, stejně jako kdysi umělohmotný hezoun Hasselhoff v Pobřežní hlídce.

Se žádnou z postav není možné se identifikovat nebo aspoň k ní pociťovat náznak sympatií. A pro většinu z nich platí křiklavý rozpor mezi slovy a činy. Kníže hostujícího Jana Vlasáka ani v přestrojení za ctnostného mnicha a zpovědníka nedokáže skrýt uslintanou chlípnost, která se naplno projeví v odpudivém závěru.

Stejného rodu je Angelo Jana Teplého, vrcholným číslem jeho agresivity je strojově neúprosný sexuální styk s převlečenou snoubenkou Julií, upoutanou ke kříži. Ani oběť zvrhlých mužských choutek, ctnostnou Isabelu v precizním hereckém pojetí Terezy Dočkalové, neušetřil Klata nemilosrdné interpretace.

William Shakespeare: Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou - Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou
Praha, 27. 1. 2018
Překlad: Martin Hilský
Úprava a režie: Jan Klata
Výprava: Justyna Łagowská
Hodnocení Aktuálně.cz: 60 %

Klatův pohled na svět je nelítostný a jednostranný. V současnosti nevidí jiskru naděje, záblesk šlechetnosti či dobra. Vše u něj přebíjí jednolitý pocit bezbřehé lidské svobody determinované téměř výhradně sexuálním pudem.

Třebaže režisér má pověst politického divadelníka a skandalisty, jeho shakespearovská inscenace se hlouběji nezabývá ani tématem zneužití moci, ani obecnými otázkami pokrytectví, hříchu a odpuštění. A náboženská symbolika pranýřů ve tvaru kříže zase v českém prostředí nemůže provokovat tolik jako v katolickém Polsku.

Limity inscenace spočívají hlavně v tom, že atmosféru znechucení režisér navodí v úvodní minutě a pak ji dvě hodiny nesčetněkrát opakuje. Vizi světa řízeného sexualitou chybí další rozměr a gradace a s přibývajícími minutami se přehlídka obscenity a zla vyčerpá. Bez ohledu na kvalitní výkony prakticky všech herců Divadla pod Palmovkou, kteří prokázali, že jsou s to dostát specifickým nárokům Klatovy poetiky. 

 

Právě se děje

Další zprávy